230 C 147/2025-41 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 36 502,24 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 31 422,29 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 36 502,24 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024 ve výši 11,75 % a zákonného úroku z prodlení z částky 36 502,24 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025 ve výši 11 % a zákonného úroku z prodlení z částky 36 502,24 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení s ročním úrokem ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 7. 12. 2007 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalovanému částku ve výši 25 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem ve výši 13 860,73 Kč vrátit nejpozději dne 12. 12. 2008. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, a ode dne 13. 12. 2008 tak byl v prodlení. Tato pohledávka byla dne 4. 10. 2024 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání nařízeného u zdejšího soudu na den 30. 9. 2025 se nedostavil a ani se neomluvil, ač byl řádně a včas předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).3. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.4. Ze smlouvy o půjčce ze dne 7. 12. 2007 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě měla právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 17 400 Kč splatit v 53 týdenních splátkách po 800 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit, činila 42 400 Kč, RPSN činila 206,8 % při splácení 53 týdnů. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.5. Z předžalobní výzvy a podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně pod hrozbou podání žaloby dne 23. 6. 2025 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 8. 7. 2025.6. Provedeny byly všechny nezbytné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, další dokazování bylo nadbytečné a soud proto návrhy na provedení důkazu smlouvou o postoupení pohledávek včetně její přílohy a potvrzením o úhradě kupní ceny zamítl. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci.7. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 7. 12. 2007 uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku v 53 týdenních splátkách po 800 Kč včetně souhrnného poplatku ve výši 17 400 Kč. Žalobkyně dne 23. 6. 2025 žalovanému zaslala oznámení o postoupení pohledávky.8. Podle výpisu z databáze časových řad ARAD činily úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu v průměru 12,94 % ročně.9. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.10. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.11. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.12. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.13. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.14. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.15. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závazek vznikl tím, že na jejím základě bylo žalovanému předáno 25 000 Kč v hotovosti, jež byl žalovaný dle smlouvy povinen vrátit postupně v 53 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 17 400 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalované.16. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka (viz a contrario § 40a občanského zákoníku). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).17. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností (, právnická osoba, ) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelem, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru [jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona]. Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury).18. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 69,60 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Soud připomíná, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti v materiálním pojetí. (viz např. bod 10 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19). Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků – a to ani s odkazem na údajnou vyšší rizikovost úvěru (žalobkyně navíc ani netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula rizikovost poskytnutí úvěru žalované). Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 12,94 %. Sjednaná výše je tak více než pětinásobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům.19. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, tedy otázkou, zda je neplatná jen tato část právního úkonu, anebo smlouva jako celek (§ 41 občanského zákoníku). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda lze část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůl