Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 95 663,45 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 94 160,83 Kč a smluvní pokuty 1 502,62 Kč. Tvrdila, že se žalovaným dne 28. 6. 2025 uzavřela prostřednictvím elektronických prostředků smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr do výše 42 200 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, a proto žalobkyně smlouvu dne 7. 1. 2026 vypověděla. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný dluží jistinu ve výši 42 100 Kč, poplatek za vyplacení tranší ve výši 820,46 Kč, smluvní úrok ve výši 49 201,65 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 65,88 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 1 955,56 Kč, poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši 17,28 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 502,62 Kč. Pokud by soud neshledal nárok důvodným ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně přiznat jí nárok z titulu bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil k výzvě soudu ohledně rozhodnutí věci bez nařízení jednání. Soud proto rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:4. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, ze dne 28. 6. 2025 včetně všeobecných obchodních podmínek, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, informací pro spotřebitele, souhlasu se zpracováním a uchováním osobních údajů a předpisu denních splátek soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 42 200 Kč (kreditní rámec), který byl žalovaný oprávněn čerpat i opakovaně, přičemž jednotlivá tranše nesměla přesáhnout maximální výši částky k čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 28. 7. 2025 a konec kreditního rámce měl nastat dne 2. 6. 2030. Úroková sazba byla stanovena ve výši 1,07 % denně s tím, že smluvní úrok je vypočítáván denně z nesplacené části jistiny až do úplného zaplacení úvěru. Ve smlouvě se žalovaný dále zavázal zaplatit poplatek za vyplacení tranše ve výši 1,99 % z čerpané částky úvěru, poplatek za službu „Klidné spaní“, poplatek za službu „Presto“, poplatek za informační SMS servis a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je v prodlení. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, když se žalovaný přihlásil do klientského profilu prostřednictvím dvoufaktorového ověření, seznámil se s formulářem SECCI a návrh smlouvy akceptoval kliknutím na volbu „Podepisuji“. Z předpisu denních splátek vyplývá předepsaná výše jednotlivých plateb jistiny, úroků a poplatků po dobu trvání kreditního rámce. Z listin předložených žalobkyní dále vyplývá, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalovaného.5. Z dokumentu nazvaného „údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru“ a dokumentu nazvaného „informace o zprostředkovateli“ soud zjistil, že žalobkyně je nebankovním subjektem poskytujícím bezúčelové spotřebitelské úvěry.6. Z přehledu bankovních transakcí soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému na účet č. , č. účtu, postupně finanční prostředky v celkové výši 49 709 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem 10 609,78 Kč.7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti, kopie dokladu totožnosti a dokumentu obsahujícího údaje o finanční situaci žalovaného soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy zjišťovala a vyhodnocovala údaje o příjmech a výdajích žalovaného. Žalovaný uvedl čistý měsíční příjem ve výši 35 000 Kč, přičemž žalobkyně ověřila čistý měsíční příjem ve výši 34 028 Kč. Žalovaný dále uvedl pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 5 500 Kč, výdaje na bydlení ve výši 17 000 Kč, další nezbytné výdaje ve výši 6 000 Kč a ostatní zbytné výdaje ve výši 3 000 Kč. Žalobkyně dále zjistila, že žalovaný žije ve společně hospodařící domácnosti o dvou členech, přičemž oba členové domácnosti mají příjem. Minimální výdaje byly vyčísleny částkou 20 009 Kč, rezerva pro výdaje částkou 500 Kč a disponibilní příjem žalovaného částkou 13 528 Kč. Žalobkyně dále provedla lustrace v registrech bankovních a nebankovních klientských informací, Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a registru neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky.8. Předžalobní výzva ze dne 19.4.2026 ve spojení s potvrzením o podání zásilky prokazuje odeslání předžalobní výzvy žalovanému, a to dne 21. 4. 2026.9. Z výpisu systému , jméno FO, národní banky soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb u nových korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v České republice ke dni 30. 6. 2025 činila přibližně 7 až 8 % ročně.10. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 6. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho bankovní účet postupně částku ve výši 49 709 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu se smluvním úrokem, poplatkem za vyplacení tranše, poplatky za doplňkové služby a smluvní pokutou. Žalovaný žalobkyni zaplatil celkem 10 609,78 Kč.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok.12. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.14. Žalobkyně v řízení sice tvrdila, že provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného, avšak soud dospěl k závěru, že neunesla důkazní břemeno ohledně dostatečného a odborně provedeného posouzení jeho schopnosti splácet úvěr. Z předložených listin sice vyplývá zjišťování příjmů a výdajů žalovaného a provedení některých lustrací v registrech, nebylo však dostatečně prokázáno, jakým způsobem byly získané údaje vyhodnoceny ve vztahu ke konkrétním parametrům sjednaného úvěru, zejména s ohledem na výši smluvního úroku a dlouhodobé zatížení žalovaného vyplývající ze smlouvy. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala splnění povinností stanovených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.15. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C-618/10, uvedl, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.16. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla na jeho účet částku 49 709 Kč, jak tvrdila žalobkyně, přičemž žalovaný zaplatil žalobkyni částku 10 609,78 Kč. Žalovaný netvrdil a ani jinak to nevyšlo v řízení najevo, že by žalobkyni zaplatil více. Jelikož se v tomto případě jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalovaného, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i judikatura Soudního dvora Evropské unie. Vzhledem k tomu se tak žalovaný na úkor žalobkyně co do částky 39 099,22 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částku 39 099,22 Kč představující nesplacenou jistinu, vydat. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele (§ 1958 o. z.). Ve zbylém rozsahu, tedy co do částky 56 564,23 Kč, představující sjednaný smluvní úrok, poplatek za vyplacení tranší úvěru, poplatek za službu „Klidné spaní“, poplatek za službu „Presto“, poplatek za službu „Informační SMS servis“ a smluvní pokutu, soud žalobu zamítl, neboť ujednání o nich (mimo části neprokázané nevrácené jistiny) jsou z důvodu neplatnosti smlouvy rovněž absolutně neplatná. Ze stejného důvodu soud zamítl i nárok na zaplacení části úroku z prodlení. Soud pro úplnost uvádí, že výše sjednaného úroku je nadto hluboce nemravná, když zcela vybočuje z rámce běžných úrokových sazeb obdobných spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankovními institucemi.17. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni podle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán až od 28. 4. 2026. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé učinila dne 19. 4. 2026, kdy dne 21.4.2026 odeslala žalované předžalobní výzvu k plnění s určením data splatnosti do 3 dnů. Výzva byla žalovanému dle § 573 o. z. doručena dne 24. 4. 2026, tedy třetí pracovní den po odeslání, splatnost nastala 27. 4. 2026 a ode dne následujícího je tak žalovaný v prodlení.18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario, když v řízení úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly ani je sám neuplatnil.19. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.