5 C 272/2021-16 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že ve dnech 10. 6. 2006 a 23. 11. 2006 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] smlouvu o půjčce [číslo] na jejichž základě byla žalovanému poskytnuta půjčky ve výši 15 000 Kč a 9 000 Kč, a to pokaždé v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjček zaplatit souhrnný poplatek ve výši 9 960 Kč a ve výši 6 264 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se staly jeho závazky splatnými v celém rozsahu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo s účinností ke dni 5. 1. 2021 k postoupení pohledávek na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaný zbytek dluhu neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu, žalovaný se k navrženému postupu nevyjádřil, a proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: 5. Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli dne 10. 6. 2006 smlouvu o půjčce [číslo] dne 23. 11. 2006 smlouvu o půjčce [číslo] na základě kterých původní věřitel poskytl žalovanému v jednom případě částku ve výši 15 000 Kč a v jednom případě částku 9 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků v případě smlouvy [číslo] dlužnou částku ve výši 24 960 Kč, a to v 52 pravidelných týdenních splátkách. Dlužná částka je vypočtena jako součet půjčky ve výši 15 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 9 960 Kč. V případě smlouvy [číslo] se žalovaný zavázal zaplatit dlužnou částku ve výši 15 264 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách, přičemž dlužná částka je vypočtena jako součet půjčky ve výši 9 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 6 264 Kč. Peněžní prostředky žalovaný převzal vždy v den podpisu smlouvy, což výslovně stvrdil svým podpisem na smlouvě (vše prokázáno smlouvami o půjčce). Žalovaný dluhy nesplácel řádně a včas, dle žalobkyně, jejíž tvrzení nebylo v řízení nijak vyvráceno, dosud zaplatil částku ve výši 14 000 Kč na smlouvu [číslo] částku ve výši 1 300 Kč na smlouvu [číslo]. Pohledávky za žalovanou byly s účinností ke dni 5. 1. 2021 převedeny na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 včetně seznamu a přípisem ze dne 6. 1. 2021 včetně podacího lístku). K zaplacení zbývající dlužné částky byl žalovaný řádně vyzván dopisem ze dne 29. 7. 2021 (prokázáno předžalobní výzvou včetně poštovního podacího archu). 6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků při aplikaci ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění, jako smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ o.z.“). Ustanovení § 657 odst. 1 o.z. stanoví, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 o.z. lze při půjčce peněžité ujednat úroky. 7. Žalobkyně (její právní předchůdce) smlouvu uzavírala v postavení dodavatele (§ 52 odst. 2 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 51a a násl. o.z. 8. Podle § 39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 9. Podle § 56 odst. 1 o.z. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 10. Podle § 56 odst. 2 o.z. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. 11. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byly platně uzavřeny dvě smlouvy o půjčce, na jejichž základě po poskytnutí peněžních prostředků žalovanému vznikla povinnost tyto peněžní prostředky vrátit. Soud však dále dospěl k závěru, že sjednaný souhrnný poplatek byl ve smlouvách sjednán neplatně a domáhání se jeho zaplacení není po právu. 12. Z předmětných smluv se podává, že žalovaný se zavázal věřiteli zaplatit vedle vlastní jistiny ve výši 15 000 Kč (resp. 9 000 Kč) též další platbu označenou jako souhrnný poplatek ve výši 9 960 Kč (resp. 6 264 Kč). Z žalobních tvrzení ani ze samotného obsahu smluv o půjčce nevyplývá, jakou funkci má sjednaný souhrnný poplatek. Není patrno, zda se jedná o odměnu věřiteli za dočasné poskytnutí peněžních prostředků či zda jsou v souhrnném poplatku zahrnuty i případné náklady věřitele, které mu v souvislosti s uzavřenými smlouvami vznikly. Soud má tedy vzhledem k absenci jakékoli konkretizace funkce sjednaného souhrnného poplatku za to, že tento je s přihlédnutím k jeho povaze a účelu faktickým úrokem. Soud nemá pochyb o tom, že souhrnný poplatek je odměnou za dočasné poskytnutí peněz dlužníkovi, když z ekonomického hlediska se jedná právě o tuto úplatu. 13. Soud poté souhrnný poplatek hodnotil jako ujednání pro spotřebitele nikoli jasné a srozumitelné, ale naopak klamavé, neboť věřitel transparentně spotřebiteli nedal najevo, že se jedná fakticky o odměnu věřitele za poskytnutí půjčky, tedy úrok. Ujednání o souhrnném poplatku soud hodnotil jako pro spotřebitele klamavé, a proto na něj nedopadá omezení přezkumu požadavku zachování dobré víry při uzavírání spotřebitelských smluv ve smyslu § 56 odst. 2 o.z. Celková výše faktického úroku pak v případě shora uvedených smluv o půjčce činila částku odpovídající zhruba 60 % jistiny zápůjčky poskytované na dobu 52 (resp. 53) týdnů (zhruba jeden rok). Úrok v takové výši odpovídá již pouze úrokům sjednávaným v lichevních smlouvách, a proto jej nelze považovat za přiměřený. Ujednání o takovéto výši daného úroku, ve smlouvě navíc prezentovaného klamavě nejasně a nesrozumitelně, je nutno považovat za ujednání příčící se dobrým mravům, a proto soud smlouvy o půjčce v částech týkajících se sjednaného souhrnného poplatku shledal absolutně neplatnými ve smyslu § 39 o.z. 14. Proto soud žalobkyni přiznal podle § 657 odst. 1 o.z. částku představující dosud neuhrazené jistiny z uzavřených smluv a dále úrok z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 o.z. v zákonné výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2013. Přiznaný kapitalizovaný úrok z prodlení pak soud oproti podané žalobě přiměřeně ponížil tak, aby jeho výpočet vycházel z dosud neuhrazených jistin. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl. 15. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. dle míry úspěchu ve věci. Žalovaný měl větší úspěch ve věci, a proto mu vzniklo právo na úhradu poměrné části nákladů. Jelikož ale žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.