5 C 128/2022-15 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 5. 9. 2012 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčku vrátit a za poskytnutí půjčky zaplatit úrok ve výši 954 Kč s úrokovou sazbou 20,11 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 697 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek splatnými v celém rozsahu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo s účinností ke dni 5. 1. 2021 k postoupení pohledávky na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaný zbytek dluhu neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu, žalovaný se k navrženému postupu nevyjádřil, a proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: 5. Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli dne 5. 9. 2012 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků dlužnou částku ve výši 17 251 Kč, a to ve 45 pravidelných týdenních splátkách. Dlužná částka je vypočtena jako součet půjčky ve výši 10 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 600 Kč, úroku ve výši 954 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 697 Kč. Peněžní prostředky žalovaný převzal v den podpisu smlouvy, což výslovně stvrdil svým podpisem na smlouvě (prokázáno smlouvou o půjčce). Součástí smluv jsou smluvní podmínky smlouvy o půjčce, v čl. 3 si strany sjednaly fixní úrok 20,11 % ročně (prokázáno smluvními podmínkami smlouvy o půjčce). Pohledávka za žalovaným byla s účinností ke dni 5. 1. 2021 převedena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 a přípisem ze dne 6. 1. 2021 včetně podacího lístku). K zaplacení zbývající dlužné částky byl žalovaný řádně vyzván dopisem ze dne 11. 11. 2021 (prokázáno předžalobní výzvou včetně poštovního podacího archu). 6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků při aplikaci ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění, jako smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ o.z.“). Ustanovení § 657 odst. 1 o.z. stanoví, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 o.z. lze při půjčce peněžité ujednat úroky. 7. Žalobkyně (její právní předchůdce) smlouvu uzavírala v postavení dodavatele (§ 52 odst. 2 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 51a a násl. o.z. a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 8. Podle § 39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 9. Podle § 56 odst. 1 o.z. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 10. Podle § 56 odst. 2 o.z. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. 11. Podle § 3 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele rozumí veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na služby notáře; do celkových nákladů se započítávají i náklady související s doplňkovými službami spotřebitelského úvěru, zejména pojistné, pokud je uzavření smlouvy o poskytnutí doplňkové služby povinné pro získání spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek. 12. Za shora uvedeného soud po postupu dle ustanovení § 132 o.s.ř. dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě po poskytnutí peněžních prostředků žalovanému vznikla povinnost tyto peněžní prostředky vrátit. Soud však dále dospěl k závěru, že sjednané poplatky a úrok kapitalizovaný již při uzavření smlouvy byly ve smlouvě sjednány neplatně a domáhání se jejich zaplacení není po právu. 13. Z předmětné smlouvy se podává, že žalovaný se zavázal věřiteli zaplatit vedle vlastní jistiny ve výši 10 000 Kč též další tři platby označené jako úrok ve výši 954 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 697 Kč. Přesto, že se celkové náklady spotřebitelského úvěru skládaly z výše uvedených samostatně formulovaných plnění, přičemž výslovně označený úrok byl sjednán jako jeden z vícero současně dohodnutých nároků věřitele, soud má za to, že ve skutečnosti byly uvedené celkové náklady spotřebitelského úvěru tvořeny jen jednou faktickou položkou, a to faktickým úrokem, neboť předmětná ujednání nelze vykládat izolovaně pouze dle jejich slovního označení, nýbrž komplexně ve všech souvislostech s přihlédnutím k jejich povaze a účelu. 14. Pokud jde o ujednání o úhradě„ odměny za administrativní činnost“, samotná smlouva nijak nevysvětluje, o jakou administrativní činnost se mělo jednat včetně vyčíslení dané výše odměny. Je třeba dodat, že zákon pamatuje na to, že v případě smlouvy o půjčce, lze smlouvu sjednat s úroky či jako bezúročnou. V případě bezúročné půjčky se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli peněžní prostředky ve výši, která mu byla poskytnuta. V případě odměny za administrativní činnost sjednávané v obdobných smlouvách paušálně ve stejné výši, ač by tato byla nějak blíže specifikována, se dle soudu fakticky jedná o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, která je svou povahou však úrokem. Soud nemá pochyb o tom, že daná odměna za administrativní činnost je odměna za dočasné poskytnutí peněz dlužníkovi, když z ekonomického hlediska se jedná právě o tuto úplatu. Původní věřitel tedy v rámci ujednání o odměně za administrativní činnost požadoval ve skutečnosti úrok sjednaný ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 o.z. zjevně podruhé, a to právě vedle platby, která byla jako úrok ve smlouvě označena výslovně. 15. Pokud jde o další platbu označenou jako„ poplatek za hotovostní inkaso splátek“, soud uzavřel, že stejně jako v případě předešlého nároku není jasné, za co je tento požadován. Ve smlouvě se sice žalovaný zavázal půjčku splácet v hotovosti v týdenních splátkách, což s sebou nese i náklady věřitele, aby dlužníkovi poskytl součinnost při hrazení splátek. V projednávané věci je však soud přesvědčen o tom, že nárok označený jako poplatek za hotovostní inkaso splátek tuto funkci fakticky neplnil. Jak vyplývá již ze samotné žaloby, žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky, neboť žalovaný svůj dluh z uzavřené smlouvy o půjčce řádně a včas neplnil, tedy původnímu věřiteli, případně pak ani žalobkyni, neuhradil všechny splátky tak, jak se je zavázal hradit ve smlouvě. Pokud však nedošlo k uhrazení všech mezi smluvními stranami dohodnutých splátek, není zřejmé, z jakého důvodu by měl žalovaný hradit náklady spojené s hotovostním splácením jednotlivých splátek v plné výši sjednané pro splacení všech splátek zápůjčky, ačkoliv k uhrazení všech splátek ve skutečnosti nedošlo. Soud má tedy za to, že i v případě poplatku za hotovostní inkaso splátek tu nebylo žádné protiplnění - v tomto případě náklady věřitele vynaložené na součinnost při hrazení splátek dlužníkem - a jedná se tak o další faktickou odměnu za dočasné poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, tedy o úrok. 16. Jakožto úhrady za totéž, co představuje již jednou a samostatně sjednaný úrok, hodnotil soud daná ujednání o odměně za administrativní činnost a poplatku za hotovostní inkaso splátek pro