5 C 17/2024-19 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] přičemž mezi účastníky byla sjednána výše úvěrového rámce. Úvěr byl žalovaným čerpán průběžně výběrem z bankomatů či platbami u obchodníků. V případě žalovaného, který je podnikatelem, bylo při zkoumání solventnosti žalovaného vycházeno z tzv. Income modelu, který vychází z měsíčního minimálního příjmu podnikatele. Jelikož docházelo ze strany žalovaného k opakovanému porušování smluvních ujednání (prodlení s úhradou měsíčních splátek), žalobkyně prohlásila dluh z úvěru za splatný ke dni [datum] a vyzvala jej k zaplacení dlužné částky. Dlužná částka se skládá z dlužné jistiny úvěru ve výši 8 750,69 Kč, z kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 554,08 Kč, z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 16,28 Kč a ve výši 265,66 Kč, z částky 2 400 Kč jako poplatky za odeslání každé z upomínek po 600 Kč, z částky 600 Kč jako poplatku prohlášení splatnosti úvěru a zaslání upomínky a částky 1 200 Kč jako poplatku za přečerpání úvěru. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu žalobkyně neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. Soud ve věci jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez přítomnosti žalobkyně a žalovaného, který svou neúčast na jednání ani neomluvil. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti s tím, že pokud by soud neměl některá tvrzení za dostatečně prokázaná, požádala o výzvu k doplnění žalobních tvrzení a důkazů. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: 5. Účastníci uzavřeli dne [datum]„ smlouvu o revolvingové úvěru [číslo] vydání a užívání podnikatelské kreditní karty“, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč. Bylo sjednáno, že žalovaný jako podnikatel je oprávněn na základě smlouvy opakovaně čerpat peněžní prostředky pro podnikatelské účely bez žádosti o jejich čerpání do výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím minimálních měsíčních splátek, jejichž výpočet je součástí smlouvy. Žalovaný je ve smlouvě označen svým identifikačním číslem osoby a adresou místa podnikání (prokázáno smlouvou ze dne [datum] včetně všeobecných a produktových podmínek). Z platební historie se podává, jak žalovaný průběžně v období od [datum] do [datum] čerpal a splácel peněžní prostředky na svém účtu (prokázáno platební historií a výpisem ke kreditní kartě). Dopisem ze dne [datum] žalobkyně zesplatnila úvěr a žalovaného měla vyzvat k zaplacení dlužné částky (prokázáno dopisem ze dne [datum]). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky s upozorněním, že se žalobkyně svého nároku bude případně domáhat soudní cestou (prokázáno předžalobní výzvou ze dne [datum] včetně podacího lístku). 6. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 7. Podle § 419 o.z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 8. Podle § 433 odst. 1 o.z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. 9. Podle § 2395 o.z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Okolností významnou ohledně právního posouzení věci byla skutečnost, zda se v projednávané věci jedná o smlouvu spotřebitelskou či smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. Východiskem pro takové právní posouzení (a případnou aplikaci příslušných ustanovení na ochranu spotřebitele) je názor, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti kontraktačního procesu, znalost práva a možnost stanovovat podmínky jednostranně cestou formulářových smluv (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I ÚS 1930/11). Postavení jedné smluvní strany jako spotřebitele či podnikatele tak nelze odvozovat z formální stránky vztahu mezi subjekty (např. označení stran a smlouvy), nýbrž je nutno vztah účastníků smlouvy uchopit materiálně, tedy s ohledem na obsah smlouvy a průběh jejího uzavírání. To znamená, že i osoba s živnostenským oprávněním může v konkrétním vztahu vystupovat jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že ve smlouvě je uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva„ skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanovení blíže neurčené označení„ podnikatelské účely“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1176/21). Konečně i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, uvedl, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvní vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. 11. Účastníci uzavřeli smlouvu označenou jako smlouvu o revolvingové úvěru a vydání a užívání podnikatelské kreditní karty, žalovaný se mimo jiné identifikoval jako podnikatel prostřednictvím svého IČO a sídla, text smlouvy na několika místech odkazuje na to, že je uzavírána v souvislosti s podnikáním žalovaného a pro jeho podnikatelské účely. Žalovaný pak v řízení neuvedl žádné skutečností svědčící o tom, že smlouvu uzavíral ve faktickém postavení spotřebitele. Věděl o tom, že uzavírá smlouvu jako podnikatel. To, jak žalovaný následně naložil s žalobkyní poskytnutými finančními prostředky a že je případně nepoužil k účelům uvedeným ve smlouvě, nemá podle soudu na posouzení charakteru uzavřené smlouvy vliv. Soud tedy po zvážení všech shora uvedených okolností dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne [datum] byla smlouvou uzavřenou mezi podnikateli, a na posouzení její platnosti nelze použít úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. 12. Ačkoliv tak žalobkyně nebyla povinna soudu dotvrdit a prokázat, jakým způsobem zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr, neboť tuto povinnost dle zákona o spotřebitelském úvěru neměla, netvrdila a neprokázala všechny skutečnosti tak, aby soud mohl žalobě v celém rozsahu vyhovět. Ze zjištěného skutkového stavu (a ani z tvrzení žalobkyně) nevyplynulo, kolik zpoplatněných upomínek k plnění bylo žalobkyní žalovanému skutečně zasláno (za každou odeslanou upomínku je žalovaný dle žalobkyně povinen hradit 600 Kč). Soud nepostupoval dle § 115a o.s.ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že žalovanému bylo celkem zasláno pět upomínek zpoplatněných po 600 Kč. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o.s.ř. se poskytuje pouze účastníku (jeho zmocněnci či zástupci), který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti, soud nemohl na její žádost ohledně výzvy k doplnění tvrzení a důkazů, pokud by soud neměl všechny nároky za pr