9 C 120/2026-59 – Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 511 395,20 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 800 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně se smluvním úrokem ve výši 5,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 9 669 Kč, kdy poslední splátka byla sjednána na , datum, . Ke dni postoupení pohledávky žalovaný dlužil částku 520 700,02 Kč s příslušenstvím s tím, že se tato částka skládá z jistiny ve výši 502 210,10 Kč, úroku z úvěru ve výši 4 930,10 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 304,82 Kč a poplatků v celkové výši 4 255 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění. Co se týče posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tak žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, včetně výše příjmu a po zhodnocení takto získaných informací došla k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, konkrétně občanem Rumunska, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má bydliště na území České republiky.4. Z provedených důkazů bylo prokázáno, že dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 800 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně s včas splácet, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 9 669 Kč, přičemž splatnost poslední splátky byla jednána na den , datum, . Smluvní úrok činil 5,99 % ročně, žalovaný se také zavázal hradit příslušné poplatky, které jsou detailně uvedené v Ceníku. RPSN činilo 6,41 % a úvěr měl být vedený na úvěrovém účtu č. , č. účtu, (smlouva o úvěru ze dne , datum, , ceník , právnická osoba, ., ceník pro soukromou klientelu a 2x všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, ).5. Ze seznamů postoupených pohledávek, z potvrzení o uhrazení postoupené pohledávky, ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni a žalovaný byl o tom vyrozuměn.6. Z výzvy k úhradě ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky 27 896 Kč s tím, že pokud tak neučiní, dojde k zesplatnění celého úvěru.7. Z výzvy ke splacení dluhu ze dne , datum, bylo prokázáno, že dne , datum, zesplatnila právní předchůdkyně žalobkyně celý úvěr a tuto skutečnost oznámila žalovanému, kterého zároveň vyzvala k úhradě.8. Ze dvou podacích lístků bylo prokázáno, že dne , datum, a , datum, zaslala žalobkyně, potažmo její zástupce žalovanému doporučené zásilky.9. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 534 325,99 Kč, s to do , datum, .10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.17. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.18. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.19. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne, Anonymizováno, 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přesto, že tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.20. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže i