25 C 65/2020-104 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou došlou soudu dne 7. 4. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 689 213 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodňovala tím, že u žalovaného pracovala jako vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce], žalovaný jí dle § 102 odst. 2 písm. g) zákona č. 128/2000 Sb., odvolal z funkce vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce]. Odvolání bylo provedeno v souladu s § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., z důvodu, že závažným způsobem porušila zákonem stanovenou povinnost. Následně žalobkyni byla dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce s odůvodněním, že po odmítnutí nabízeného pracovního místa žalovaný neměl možnost žalobkyni zaměstnávat. Přípisem ze dne 14. 2. 2018 žalobkyně žalovanému sdělila, že k jejímu odvolání nebyly dány zákonné důvody a odvolání i výpověď z pracovního poměru jsou neplatné a proto v souladu s § 69 zákoníku práce trvá na tom, aby jí žalovaný nadále zaměstnával dle jmenování do funkce ze dne 2. 4. 2013. Určení neplatnosti odvolání z funkce a neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 73 a § 72 písm. c) zákoníku práce se žalobkyně domáhala žalobou u zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2018 a rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. [číslo jednací] určil, že výpověď z pracovního poměru dána žalobkyni ze dne 8. 2. 2018 je neplatná. Rozsudek nabyl právní moci dnem 16. 11. 2019. Žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu dle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Žalobkyně se domáhala za období prvních šest měsíců od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 doplacení částky 45 000 Kč, když žalovaný jí zaplatil částku 263 400 Kč, to je 43 900 Kč měsíčně. Toto neodpovídá skutečné výši pravděpodobného výdělku za rozhodné období 1. čtvrtletí roku 2018, do kterého je nutno rovněž zahrnout poměrnou část odměn, které bych v tomto období pravděpodobně obdržela, dle žalobkyně 22 500 Kč měsíčně. Správná výše pravděpodobného výdělku tak činí 51 400 Kč měsíčně a žalovaný by měl doplatit částku 7 500 Kč měsíčně. Dále se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení náhrady platu za dobu od 1. 11. 2018 do 16. 8. 2019 ve výši 644 213 Kč s příslušenstvím, z čehož by mělo být vycházeno z pravděpodobného výdělku ve výši 51 400 Kč měsíčně. 2. Dne 21. 5. 2020 soud ve věci vydal platební rozkaz pod č. j. 25 C 65/2020-10, proti kterému v zákonné lhůtě podal žalovaný odpor, čímž došlo k zrušení výše uvedeného platebního rozkazu. 3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Žalovaný za období od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018, tedy za období prvních šest měsíců od neplatného rozvázání pracovního poměru, vyplatil částku 263 400 Kč. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že jí za toto období měla však být vyplacena částka 308 400 Kč. Toto své tvrzení však žalobkyně neprokazuje žádným důkazem, když pouze uvádí, že k vyplacené částce je nutno připočítat, či do ní zahrnout poměrnou část odměn, které by údajně obdržela v rozhodném období 1. čtvrtletí roku 2018. Žalobkyně opět bez jakéhokoliv důkazu pouze tvrdí, že by se mělo jednat o částku 7 500 Kč měsíčně, což by pak mělo představovat doplatek za období prvních 6 měsíců ve výši 45 000 Kč. Žalobkyně byla v období od 22. 12. 2017 do 7. 2. 2018 v dočasné pracovní neschopnosti. Přiznání odměn zaměstnancům jako nenárokové složky mzdy se u žalovaného odvíjí vždy od hodnocení pracovních výsledků zaměstnanců za předcházející čtvrtletí. Žalovaný uvedl, že žalobkyni ani jinému z jeho zaměstnanců, pokud nepracují a jsou v hodnoceném čtvrtletí v dočasné pracovní neschopnosti, nejsou udělovány odměny jako nenároková složka mzdy. Žalovaný má za to, že v předchozím období o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vedené pod spisovou značkou [spisová značka] bylo prokázáno, že práce žalobkyně vykazovala neuspokojivé výsledky a byť byla v tomto řízení žalobkyně úspěšná, bylo to pouze z toho důvodu, že žalovaný tyto nedostatky nevytkl formálně včas. Žalovaný má za to, že se však nelze domnívat, že by žalobkyni jako zaměstnanci, s jehož prací nebyl spokojen, a to z důvodu jejího odvolání z funkce vedoucího úředníka, by snad byl ochoten přiznat odměny jako nenárokovou složku mzdy. Žalovaný má tedy za to, že rozhodný výdělek žalobkyně byl určen správně a následně byla žalobkyni také správně vyplacena náhrada platu za období od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018, tedy za období prvních 6 měsíců od neplatného rozvázání pracovního poměru. Co se týká období od 1. 11. 2018 do 16. 8. 2019, které již přesahuje 6 měsíců, kdy žalobkyni náleží náhrada platu z neplatného rozvázání pracovního poměru, žádal žalovaný soud ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce, aby za toto období povinnost žalovaného a tím právo žalobkyně na náhradu platu nepřiznal, či jej přiměřeně snížil. Žalovaný se dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu spisové značky 21 Cdo 4124/2014 nebo 21 Cdo 1161/2015 a dalších. Žalobkyně byla zaměstnána u [stát. instituce] jako vedoucí oddělení účetnictví, tedy žalobkyně byla po neplatném rozvázání pracovního poměru u žalovaného zaměstnána u jiného zaměstnavatele. Jednalo se o místo výkonu práce, které bylo v místě bydliště žalobkyně. Žalobkyně zastávala funkci vedoucí oddělení účetnictví a u žalovaného zastávala místo vedoucího odboru. Dle žalovaného ekonomické vzdělání žalobkyně bylo daleko více odpovídající sjednanému druhu práce u současného zaměstnavatele. Žalobkyně u současného zaměstnavatele v předchozích 10 letech, před vznikem pracovního poměru u žalovaného, vykonávala práci, tedy konala práci ve známém pracovním prostředí. Žalovaný byl názoru, že plat, který žalobkyně obdržela za vykonanou práci u současného zaměstnavatele, může být srovnatelný s tím, kterého žalobkyně dosahovala u žalovaného. Soud by měl dále zohlednit také skutečnost, že žalobkyně sjednala u současného zaměstnavatele pracovní poměr na dobu neurčitou, byť si byla dobře vědoma toho, že v případě úspěchu ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru bude muset nastoupit zpět do zaměstnání k žalovanému, popřípadě s tímto rozvázat pracovní poměr výpovědí spojený s během výpovědní lhůty. Dle informací, které získal žalovaný, žalobkyně již v rámci výběrového řízení na nyní vykonávaný druh práce u současného zaměstnavatele uvedla, že ať už její spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dopadne jakkoliv, práci u žalovaného vykonávat nechce a nebude. Prohlášení žalobkyně o tom, že trvá na dalším zaměstnání, bylo pouze formální, účelové a nikoliv vážně míněné. Žalobkyně sama po právní moci rozsudku do práce nenastoupila a byla žalovaným dne 18. 11. 2019 písemně vyzvána k nástupu do práce. Žalobkyně dne 19. 11. 2019 nastoupila zpět do práce u žalovaného, kde jí byla v souladu s pracovní smlouvou a jmenováním do funkce přidělená práce vedoucího odboru školství a kultury. Na tuto skutečnost žalobkyně reagovala tak, že žalovanému ihned předložila předem připravené vzdání se z funkce vedoucího úředníka ze dne 19. 11. 2019. Následkem vzdání se funkce vedoucího úředníka bylo žalobkyni žalovaným ještě týž den nabídnuto jiné pracovní místo, které však žalobkyně odmítla. Žalovaný má pochybnosti, zda lze vůbec k jednostrannému právnímu jednání žalobkyně, kterým po formální stránce sice sdělila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce, přihlížet. Dle právní úpravy takzvaného zdánlivého právního jednání dle § 551 a následující zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen,,o. z.“), který představuje lex generalis v zákoníku práce konkrétně ustanovení § 552 o. z., nejde o právní jednání, nebyla-li jednajícím zjevně projednána vážná vůle. Důsledkem zdánlivého právního jednání pak je, že se k tomuto ve smyslu § 554 o. z., nepřihlíží. Žalobkyně měla jako zaměstnankyně u zaměstnavatele [územní celek] k dispozici benefit ve formě,,sickdays“ – flexi volno. Tento benefit měla sice žalobkyně k dispozici také u žalovaného, avšak s tím rozdílem, že u nového zaměstnavatele mohla čerpat 5 kalendářních dnů v roce, kdežto u žalovaného se jednalo pouze o dny 4. U [územní celek] byla za tyto dny vyplácena nebo poskytována náhrada platu ve výši průměrného výdělku, kdežto u žalovaného náležela náhrada platu pouze ve výši, která by zaměstnanci náležela po dobu pracovní neschopnosti. U nového zaměstnavatele jsou prováděny ze mzdy nižší srážky, které žalovaný připisuje vyššímu příspěvku nového zaměstnavatele na stravování. 4. Účastníci učinili nesporným, že žalobkyně byla dne 2. 4. 2013 jmenována do funkce vedoucího úředníka – vedoucí odboru školství a kultury [stát. instituce] na dobu neurčitou. Přímým nadřízeným žalobkyně byl tajemník [stát. instituce]. Rozhodnutí o odvolání z funkce žalobkyně převzala dne 21. 12. 2017. Od 22. 12. 2017 do 7. 2. 2018 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti. Žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dne 8. 2. 2018. Výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 2. 2018 žalobkyně převzala dne 12. 2. 2018. Řídila dvě oddělení – oddělení školství a oddělení dotací a volnočasových aktivit a měla u žalovaného 13 podřízených. Dne 14. 3. 2018 žalobkyně podala žalobu na určení neplatnosti odvolání a výpovědi z pracovního