Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 268 341,23 Kč s úrokem ve výši 34 054,95 Kč, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 266 541,23 Kč za dobu od 28. 3. 2026 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 19 228,93 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 268 341,23 Kč za dobu od 28. 3. 2026 do zaplacení. Právním titulem žalované pohledávky je smlouva o úvěru č. 016305437R uzavřená mezi účastníky řízení dne 31. 1. 2024, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 285 000 Kč. Žalovaný nedodržel smluvní povinnost splácet řádně a včas sjednané úvěrové splátky, a proto žalobkyně prohlásila úvěr ke dni 24. 5. 2025 za splatný. Žalobkyně uvedla, že žalovaný dosud uhradil na úvěr částku 49 349,32 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění žalované částky před podáním žaloby.2. Opatrovnice žalovaného navrhla zamítnutí žaloby. Opatrovnice uvedla, že není prokázáno, že by žalovaný úvěrovou smlouvu uzavřel. Dále namítla, že žalobce uvádí, že úvěr je evidován na bankovním účtu č. , č. účtu, , přičemž dle žaloby měly úvěrové prostředky jít na bankovní účet č. , č. účtu, . Dále opatrovnice uvedla, že úvěrová smlouva je neplatná, neboť žalobkyně neprokázala zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Závěrem opatrovnice namítá, že žalovanému nebylo doručeno oznámení o zesplatnění úvěru ani předžalobní výzva k plnění.3. Dne 4. 9. 2026 se konalo jednání, během kterého soud z provedených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění.a) Z žádosti o poskytnutí úvěru bylo zjištěno, že žalovaný dne 31. 1. 2024 požádal žalobkyni o poskytnutí úvěru ve výši 285 000 Kč, ke své majetkové situaci uvedl, že má průměrný měsíční příjem ve výši 32 720 Kč, jeho pravidelné měsíční výdaje jsou ve výši 20 000 Kč, nesplácí žádné další úvěry.b) Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, bylo zjištěno, že v září 2023 měl žalovaný příjem ve výši 80 000 Kč, v říjnu 2023 měl příjem ve výši 87 925 Kč a 80 000 Kč, v listopadu měl příjem ve výši 80 000 Kč a 84 450 Kč, v prosinci 2023, tj. v měsíci bezprostředně předcházejícím měsíc poskytnutí úvěru, měl žalovaný na svém účtu záporný zůstatek ve výši – 9163,58 Kč. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného nelze z těchto výpisů určit.c) Ze smlouvy o úvěru (dále jen „Smlouva“) bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 285 000 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 13,14 % ročně. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v 96 anuitních měsíčních splátkách po 4 801 Kč.d) Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, bylo zjištěno, že dne 31. 1. 2025 žalobkyně zaslala na tento účet částku 285 000 Kč.e) Z dopisu ze dne 26. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru ze Smlouvy došlo k jeho zesplatnění ke dni 25. 5. 2025, žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celé dlužné částky. Z Detailní informace k zásilkám bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala dne 28. 5. 2025 na adresu žalovaného poštovní zásilku obsahující oznámení o zesplatnění úvěru ze Smlouvy.f) Z dopisu ze dne 9. 3. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého zástupce k úhradě žalované částky ze Smlouvy ve lhůtě 7 dnů ode dne odeslání výzvy a upozornila ho na podání žaloby v případě nezaplacení. Z poštovního podacího archu bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně odeslal dne 9. 3. 2026 na adresu žalovaného poštovní zásilku obsahující předžalobní výzvu k plnění.g) Z dalších předložených listinných důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro posouzení a rozhodnutí této věci.4. Soud dospěl k tomuto skutkovému závěru. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě Smlouvy úvěr ve výši 285 000 Kč, tuto částku zaslala na bankovní účet žalovaného. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, a proto žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění ke dni 25. 5. 2025. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z informací získaných od žalovaného a z transakcí na bankovním účtu žalovaného. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění žalované částky ve lhůtě 7 dnů ode dne odeslání výzvy.5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 86 ZoSÚ (1) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 ZoSÚ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.8. Žalovaný je Slovákem, soud se proto zabýval, zda je mezinárodně příslušný k rozhodnutí této věci. Nařízení Brusel I bis (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012) stanoví, že je obecně příslušný soud státu, kde má žalovaný bydliště. V případě sporu o zaplacení úvěru se příslušnost českého soudu řídí podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Tento článek stanovuje, že pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, osoba, která má bydliště v některém ze států EU, může být žalovaná u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Rozhodným právem pro posouzení žalobního nároku je české právo, a to podle článku 4 nařízení Řím I (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008), který stanovuje, že pokud nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno, určí se podle místa, v němž má poskytovatel služby obvyklé sídlo.9. Smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2 ZoSÚ, žalovaný byl při uzavření Smlouvy v pozici spotřebitele, žalobkyně mu poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně ani k výzvě soud neprokázala jaká byla majetková situace žalovaného v rozhodné době, tj. v době 3 měsíců před uzavřením Smlouvy. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho tvrzení a z transakcí na jeho bankovním účtu. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného však nelze určit, jaké byly jeho pravidelné měsíční výdaje, nadto v prosinci 2023 měl žalovaný výrazný záporný zůstatek na svém bankovním účtu, o to větší pozornost měla žalobkyně věnovat zkoumání jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně tak neučinila, čímž porušila tzv. princip odpovědného úvěrování, který ve svém důsledku chrání jak žalovaného – schopnost splatit úvěr, tak žalobkyni – dobytnost její pohledávky. Žalobkyně nedodržela povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ZoSÚ, a proto soud hodnotí Smlouvu jako neplatnou podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému z titulu Smlouvy úvěr ve výši 285 000 Kč, na který žalovaný dosud uhradil částku 49 349,32 Kč, proto soud zavázal žalovaného k zaplacení žalobkyně částky 235 650,68 Kč jakožto dosud neuhrazené jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit dosud neuhrazenou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný netvrdil v rámci řízení nic o svých majetkových poměrech, neunesl proto svou procesní povinnost – tvrdit a následně prokázat svá tvrzení před soudem. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, mimo jiné uvedl: „…Je to spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky.“ Naopak nelze po žalobkyni požadovat, aby prokazovala, zda byl žalovaný schopen plnit jistinu spotřebitelského úvěru v době, kdy byl k tomu žalobkyní vyzván. Žalobkyně v rámci předžalobní výzvy k plnění vyzvala žalovaného k plnění žalované, a proto žalobkyni náleží nárok na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do smluvních úroků a částečně rovněž úroků z prodlení soud žalobu zamítl, jelikož z neplatné Smlouvy žalobkyni tyto nároky nepřísluší.10. K námitkám opatrovnice žalovaného soud uvádí, že žalovaný uzavřel Smlouva za pomocí prostředku komunikace na dálku – v rámci svého internetového bankovnictví, bylo prokázáno, že úvěr ve výši 285 000 Kč byl převeden na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , pokud opatrovnice žalovaného zmiňuje bankovní účet č. , č. účtu, , jedná se nikoli o běžný účet žalovaného, ale o úvěrový účet, tj. bankovní účet v rámci kterého se vedl poskytnutý úvěr (splátky, úroky apod.). Rovněž bylo předloženými listinami prokázáno, že jak dopis o zesplatnění úvěru, tak předžalobní výzva k plnění byly odeslány na adresu žalovaného.11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 37 519 Kč, přičemž tato částka představuje 52 % z celkové výše nákladů řízení žalobkyně (rozdíl úspěchu žalobkyně v rozsahu 76 % předmětu řízení včetně příslušenství a úspěchu žalovaného v rozsahu 24 % předmětu řízení včetně příslušenství). Náklady řízení žalobkyně jsou v celkové výši 72 151 Kč a představuje je zaplacený soudní poplatek ve výši 13 418 Kč, odměna zástupce žalobkyně ve výši 4 x 9 380 Kč za 4 úkony právní služby podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“): příprava a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy k plnění, sepis žaloby a 4 x 450 přiznaná podle § 13 odst. 1, odst. 4 AT, cestovné ve výši 6 819,60 Kč za cestu na trase , adresa, a zpět v délce 764 km osobním automobilem s průměrnou spotřebou 6,8 l motorové nafty na 100 km a při amortizaci vozidla ve výši 5,9 Kč na 1 km přiznané dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., dále částka 2 400 Kč za ztrátu času cestou k jednání a zpět v délce 16 půlhodin, tj. 16 x 150 Kč podle § 14 AT a částka 10 193,40 Kč přestavující 21% DPH přiznaná podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., přičemž zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Žalobkyně doložila soudu odeslání předžalobní výzvy k plnění žalovanému a splnila tak podmínku pro přiznání náhrady nákladů řízení podle § 142a o. s. ř. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný zavázán zaplatit tuto částku zástupci žalobkyně.12. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.