110 C 181/2021-43 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 6. 10. 2020 domáhala po žalovaném úhrady 1 253 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli dne 19. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla na účet žalovanému zápůjčku ve výši 1 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem, celkem 1 253 Kč, vrátit žalobkyni do 12. 10. 2019. Žalovaný dlužnou částku neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek z 15. 4. 2020 postoupila předchůdkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce, domáhá se žalobkyně, aby soud nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Na základě provedených důkazů soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: 4. Dne 19. 9. 2019 uzavřela předchůdkyně se žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které mu poskytla na účet č. [bankovní účet] jistinu ve výši 1 000 Kč, přičemž tato částka mu byla na účet připsána v září 2019 z účtu č. [bankovní účet]. Majitelem a jedinou osobou oprávněnou nakládat s peněžními prostředky na účtu č. [bankovní účet] v předmětném období byl žalovaný. Žalovaný, který měl jistinu zápůjčky vrátit i s poplatkem do 12. 10. 2019, takto neučinil. 5. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému na účet částku ve výši 1 000 Kč a žalovaný se tuto částku s poplatkem zavázal vrátit předchůdkyni tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 6. Žalobkyně netvrdila, ani neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy zkoumala. V tomto směru neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno. K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohl být poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 7. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 8. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel na účet částku ve výši 1 000 Kč a neuhradil ničeho. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil ničeho a byla mu poskytnuta předchůdkyní částka 1 000 Kč, soud jej zavázal k úhradě této částky. Splatnost uvedené částky nastala 11. 5. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 7. 5. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo 7. 5. 2020 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Žalovanému vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od 12. 5. 2020, povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. 10. Svou aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 4. 2020 uzavřenou mezi předchůdkyní a žalobkyní, včetně přílohy. 11. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn úspěchem žalobkyně v rozsahu 75 %. Podle míry úspěchu a neúspěchu tak soud přiznal žalobkyni 50 % účelně vynaložených nákladů řízení, což představuje částku 744,50 Kč. Za účelně vynaložené náklady soud považuje částku ve výši 1 489 Kč. Tato částka představuje zaplacený soudní poplatek 400 Kč, odměnu za 3 úkony právní služby dle § 14 advokátního tarifu, úkon po 200 Kč (převzetí věci, předžalobní výzva, podání žaloby), tj. 600 Kč, 3 režijní paušály k těmto úkonům po 100 Kč, tj. 300 Kč, a 21 % DPH ze všech položek, kromě soudního poplatku, tj. z částky 900 Kč, což představuje 189 Kč. Předmětem tohoto řízení je vedle pohledávky též její příslušenství (zákonný úrok z prodlení). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř., soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008). Soud proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu, tj. ke dni 5. 10. 2021.