110 C 209/2021-47 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 28. 4. 2021 domáhala po žalovaném úhrady 20 000 Kč (nesplacená jistina) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 656,16 Kč, úhrady tzv. kapitalizovaného úroku ve výši 4 750 Kč a nesplacené smluvní pokuty ve výši 7 400 Kč. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] dne 23. 3. 2018 platnou a účinnou ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 17. 5. 2018. Na základě smlouvy poskytla předchůdkyně žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč bezhotovostně převodem na jeho účet a žalovaný se zavázal vrátit předchůdkyni do 16. 6. 2018 částku ve výši 24 600 Kč Smlouva byla uzavřena elektronicky, přičemž svou vůlí smlouvu uzavřít projevil žalovaný tzv. verifikační platbou, kdy převedl částku v rozmezí 0,01 Kč až 1 Kč na účet předchůdkyně. Na daný účet poté předchůdkyně převedla žalovanému jistinu. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 s účinností ke dni 28. 8. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena z předchůdkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Právní zástupce žalobkyně neúčast u jednání omluvil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Z tvrzení žalobkyně, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] z výpisů z účtu (čl. 20-21 spisu) a ze sdělení [právnická osoba] z 1. 9. 2021 soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 23. 3. 2018, ve znění ze 17. 5. 2018, uzavřena distančním způsobem smlouva o úvěru [číslo] na základě které ve smyslu ustanovení všeobecných obchodních podmínek ze svého účtu č. [bankovní účet] převedl žalovaný na účet předchůdkyně verifikační platbu ve výši 0,01 Kč, čímž projevil svou vůli uzavřít předmětnou smlouvu. O půjčku zažádal žalovaný online na internetových stránkách [webová adresa], kde vyplnil požadované registrační údaje, a poté, co byla žádost o půjčku žalovanému schválena, byla mu poskytnuta předchůdkyní částka jistiny ve výši 20 000 Kč na účet, ze kterého odeslal verifikační platbu. Tato částka mu byla zaslána 23. 3. 2018 na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol]. V uvedeném období byl jediným majitelem a disponentem účtu žalovaný. Žalovaný uvedenou částku nevrátil. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému na jeho účet dne 23. 3. 2018 jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal předchůdkyni vrátit formou dojednaných splátek, včetně poplatků a úroků. Žalovaný neuhradil ničeho. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 5. Žalobkyně tvrdila, že předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy prověřením, zda má tento záznamy v insolvenčním rejstříku, v bankovním a v nebankovním registrech klientských informací. Skutkově nenatvrdila, k jakým závěrům v rámci zkoumání úvěruschopnosti předchůdkyně dospěla. 6. Žalobkyně neprokázala, že by předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumala, když neunesla ani břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, neboť skutkově netvrdila a neprokázala, že by zkoumala jakékoli individuální příjmy a individuální výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy a neuvedla, k jakým zjištěním dospěla. Tvrdila pouze, že zkoumala úvěruschopnost nahlédnutím do bankovního a nebankovního registrů klientských informací a do insolvenčního rejstříku (obecné tvrzení). K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohl být poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 7. S ohledem na shora uvedené, když žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 8. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel převodem na účet, jehož byl v předmětné době jediným majitelem a disponentem, částku ve výši 20 000 Kč a neuhradil ničeho. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil ničeho a v hotovosti mu byla poskytnuta předchůdkyní částka 20 000 Kč, soud jej k úhradě této částky zavázal. Splatnost uvedené částky nastala 20. 4. 2021 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 12. 4. 2021, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 20. 4. 2021 v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo 15. 4. 2021 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Žalovanému vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od 21. 4. 2021, povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak limitovaný žalobou, jíž je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tj. ve výši 8,25 % ročně až do zaplacení. 10. Svou aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020, účinnou ke dni 28. 8. 2020 uzavřenou mezi předchůdkyní a žalobkyní, včetně přílohy. 11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle míry úspěchu žalobkyně, která byla úspěšná co do 55 %, proto jí byl přiznán rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem, tj. 10 % z účelně vynaložených nákladů. Za účelně vynaložené náklady soud považuje částku ve výši 2 367 Kč. Tato částka představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 096 Kč, odměnu za dva úkony právní služby po 300 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení, podání žaloby), jeden úkon 150 Kč (jednoduchá výzva k plnění) a tři režijní paušály ke každému z úkonu po 100 Kč, tj. 300 Kč. Dále byla přiznána 21 % DPH počítaná ze všech položek, kromě soudního poplatku. 10 % z částky 2 367 Kč představuje 236,70 Kč a v této výši byly náklady řízení přiznány. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008), a proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.