110 C 251/2020-39 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 15. 7. 2020 domáhala po žalovaném úhrady 16 612,94 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jistiny ve výši 9 858,41 Kč od 25. 3. 2017 do zaplacení, a ve formě smluvního úroku z prodlení ve výši 29 % ročně z jistiny 9 858,41 Kč od 25. 4. 2018 do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli 1. 3. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti žalovanému v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem a poplatky uhradit formou 60 týdenních splátek po 316 Kč do 25. 4. 2018. Žalovaný uhradil 400 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tento byl prověřen na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Právní zástupce žalobkyně neúčast u jednání omluvil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o zápůjčce [číslo] soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 1. 3. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému částku 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem a zavázal se tuto částku (jistinu) s poplatkem a úrokem ve výši 8 917 Kč, tj. celkem 18 917 Kč vrátit předchůdkyni formou 60 týdenních splátek po 316 Kč do 25. 4. 2018. Žalovaný uhradil 400 Kč. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které dne 1. 3. 2017 poskytla předchůdkyně žalovanému v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se tuto částku s poplatkem a úroky zavázal vrátit předchůdkyni formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 5. Soud dospěl k závěru, že předchůdkyně nikterak před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného nezkoumala, když nedotvrdila údaje, ke kterým dospěla ohledně příjmové a výdajové stránky žalovaného, nepředložila soudu zákaznickou kartu, nedoložila ani jednu z listin, na které ve skutkových žalobních tvrzení odkázala (pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného). K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohl být poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 6. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 7. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč a uhradil tak, jak žalobkyně sama tvrdila, částku ve výši 400 Kč (žalovaný zůstal v průběhu celého řízení nečinný a netvrdil, že by uhradil ještě další částku). 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil 400 Kč a v hotovosti mu byla poskytnuta předchůdkyní částka 10 000 Kč, soud jej zavázal k úhradě rozdílu ve výši 9 600 Kč (10 000 – 400). Splatnost uvedené částky nastala 19. 3. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 12. 3. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 19. 3. 2020 v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo 13. 3. 2020 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Žalovanému vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od 20. 3. 2020, povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak limitovaný žalobou, jíž je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tj. ve výši 8,05 % ročně až do zaplacení. 9. Svou aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 uzavřenou mezi předchůdkyní a žalobkyní, včetně přílohy. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z toho, že předmětem řízení je vedle pohledávky též její příslušenství (úrok z prodlení). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran její příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008), a proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.