110 C 271/2020-40 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 15. 7. 2020 domáhala po žalovaném úhrady 24 337 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jistiny ve výši 14 000 Kč od 22. 2. 2017 do zaplacení, a ve formě smluvního úroku z prodlení ve výši 29 % ročně z jistiny 14 000 Kč od 30. 3. 2018 do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli 3. 2. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti téhož dne žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem a poplatky vrátit předchůdkyni formou 60 týdenních splátek po 469 Kč do 30. 3. 2018. Žalovaný na uhradil 1 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tento byl prověřen na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Právní zástupce žalobkyně neúčast u jednání omluvil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o zápůjčce [číslo] soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 3. 2. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému částku 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem a úroky ve výši 13 125 Kč, tj. celkem 28 125 Kč vrátit předchůdkyni formou 60 týdenních splátek po 469 Kč do 30. 3. 2018. Žalovaný uhradil 1 000 Kč. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které dne 3. 2. 2017 poskytla předchůdkyně žalovanému v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se tuto částku s poplatkem a úroky zavázal vrátit předchůdkyni formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, žalobkyně nepředložila žádné listiny, na které v rámci skutkových žalobních tvrzení odkazovala a nedoplnila skutková tvrzení ohledně výše příjmů a výdajů, ke kterým předchůdkyně dospěla. Soud proto dospěl k závěru, že před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného nezkoumala. 5. Soud dospěl k závěru, že předchůdkyně nikterak před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného nezkoumala, když nedotvrdila údaje, ke kterým dospěla ohledně příjmů a výdajů žalovaného, nepředložila soudu zákaznickou kartu, nedoložila ani jednu z listin, na které ve skutkových žalobních tvrzení odkázala. K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohl být poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 6. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 7. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč a uhradil tak, jak žalobkyně sama tvrdila, částku ve výši 1 000 Kč (žalovaný zůstal v průběhu celého řízení nečinný a netvrdil, že by uhradil ještě další částku). 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil 1 000 Kč a v hotovosti mu byla poskytnuta předchůdkyní částka 15 000 Kč, soud jej zavázal k úhradě rozdílu ve výši 14 000 Kč (15 000 – 1 000). Splatnost uvedené částky nastala 19. 3. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 12. 3. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 19. 3. 2020 v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo 13. 3. 2020 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Žalovanému vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od 20. 3. 2020, povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak limitovaný žalobou, jíž je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tj. ve výši 8,05 % ročně až do zaplacení. 9. Aktivní věcnou legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 a její přílohou. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, neboť procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Soud poukazuje na to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008). Soud proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.