110 C 318/2020-43 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 15. 7. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 586,21 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % z dlužné jistiny 6 447,01 Kč od 24. 10. 2017 do zaplacení, a ve formě úroku z prodlení ve výši 29 % ročně z jistiny 6 447,01 Kč od 10. 7. 2018 do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“), a žalovaný uzavřeli dne 28. 8. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a tento se zavázal uvedenou částku spolu s úrokem a poplatky ve výši 5 330 Kč, celkem 12 330 Kč, vrátit předchůdkyni ve 45 týdenních splátkách po 274 Kč do 9. 7. 2018. Žalovaný uhradil 1 100 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tento byl prověřen na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se, ač řádně předvolán, nedostavil. Právní zástupce žalobkyně neúčast u jednání omluvil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 28. 8. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému částku 7 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem, a žalovaný se zavázal tuto částku s celkovými náklady, tj. úrokem a poplatky ve výši 5 330 Kč, celkem 12 330 Kč, vrátit předchůdkyni formou 45 týdenních splátek po 274 Kč do 9. 7. 2018. Žalovaný uhradil 1 100 Kč. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které dne 28. 8. 2017 poskytla předchůdkyně žalovanému v hotovosti částku ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 12 330 Kč formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 5. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila žádné důkazy, ze kterých by vyplynulo, že řádně zkoumala před uzavřením smlouvy předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného, soud dospěl k závěru, že předchůdkyně úvěruschopnost nezkoumala. Pokud by se právní zástupce žalobkyně dostavil k jednání, byl by v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti s tím, aby soudu také předložil listiny, na které odkázal v rámci skutkových žalobních tvrzení. Vzhledem k tomu, že se zástupce žalobkyně k jednání nedostavil, soudu jej poučit nemohl, když poučovací povinnost soudu se váže toliko k jednání (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 6. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 7. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel v hotovosti částku ve výši 7 000 Kč a uhradil tak, jak žalobkyně sama tvrdila, částku ve výši 1 100 Kč (žalovaný zůstal v průběhu celého řízení nečinný a netvrdil, že by uhradil ještě další částku). 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný zaplatil 1 100 Kč a v hotovosti mu byla poskytnuta předchůdkyní částka ve výši 7 000 Kč, soud přiznal rozdíl tedy 5 900 Kč (7 000 – 1 100) s ohledem na shora uvedené ustanovení, přičemž splatnost přiznané částky nastala v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 23. 4. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 30. 4. 2020 v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo 24. 4. 2020 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Žalovanému vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od 1. 5. 2020, povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak limitovaný žalobou, jíž je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tj. ve výši 8,05 % ročně až do zaplacení. 9. Aktivní legitimaci žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek, včetně přílohy, uzavřené mezi předchůdkyní a žalobkyní. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008). Soud proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.