110 C 324/2020-38 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 15. 7. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky 17 094,26 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % z dlužné jistiny 10 000 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení, a ve formě smluvního úroku z prodlení ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 6. 4. 2018 do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“), uzavřela se žalovanou po posouzení její úvěruschopnosti dne 10. 2. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, přičemž tuto částku se žalovaná zavázala vrátit předchůdkyni spolu s poplatky a úroky ve výši 8 917 Kč, celkem 18 917 Kč, do 6. 4. 2018. Žalovaná na dluh uhradila 100 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tato byla prověřena na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované a zaznamenány do karty zákazníka (žalované), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se, ač řádně předvolána, nedostavila. Právní zástupce žalobkyně svou neúčast u jednání omluvil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o zápůjčce [číslo] soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovanou byla dne 10. 2. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla předchůdkyně žalované částku 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem, a žalovaná se zavázala tuto částku (jistinu) s celkovými náklady, tj. úrokem, odměnu a poplatky ve výši 8 917 Kč, celkem 18 917 Kč, vrátit předchůdkyni formou 60 týdenních splátek po 316 Kč do 6. 4. 2018. Žalovaná uhradila 100 Kč. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovanou byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které dne 10. 2. 2017 poskytla předchůdkyně žalované v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 18 917 Kč formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaná jako spotřebitelka. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 5. Žalobkyně soudu nepředložila žádné doklady, které uvedla v rámci skutkových žalobních tvrzení, na základě níž prověřovala úvěruschopnost žalované, nedoložila ani pracovní smlouvu, ani výplatní pásky za poslední tři měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky, ani nájemní, příp. podnájemní smlouvu. Nedotvrdila ani skutkově, z jakých příjmů předchůdkyně u žalované vycházela a jaké vzala v potaz její výdaje předtím, než s ní předmětnou smlouvu uzavřela. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že předchůdkyně nezkoumala a neposuzovala úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a za takovéhoto stavu neměla úvěr poskytnout. Pokud by se právní zástupce žalobkyně dostavil k jednání, byl by v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti s tím, aby byly také soudu předloženy listiny, na které odkazuje. Poučovací povinnost soudu se váže toliko k jednání (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého, nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 6. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovanou k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 7. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaná prokazatelně obdržela v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč a uhradila 100 Kč. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila 100 Kč a v hotovosti jí byla poskytnuta předchůdkyní pouze částka ve výši 10 000 Kč, soud přiznal žalobkyni rozdíl, tj. částku 9 900 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Splatnost přiznané částky nastala v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 12. 3. 2020, v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 19. 3. 2020 v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo 13. 3. 2020 na adresu žalované uvedenou ve smlouvě. Žalované vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od 20. 3. 2020, povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak limitovaný žalobou, jíž je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tj. ve výši 8,05 % ročně až do zaplacení. 9. Aktivní legitimaci žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek, včetně přílohy, uzavřené mezi předchůdkyní a žalobkyní. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, neboť procesně úspěšnější žalované náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Soud poukazuje na to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008). Soud proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.