111 C 402/2020-45 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne 19. 8. 2020, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit částku 2 481,84 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 2 481,84 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 28. 7. 2017 do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně dne 28. 6. 2017, žalovaná úvěr čerpala ve výši 1 200 Kč a měla ho zaplatit s poplatkem za poskytnutí ve výši 1 281,84 Kč do 27. 7. 2017, žalovaná dosud zaplatila jen 950 Kč, zbytek dluhu nezaplatila ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, k doručení došlo dne 28. 12. 2020 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Ze smlouvy o úvěru, potvrzení o platbě, smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení a z předžalobní výzvy s dokladem o odeslání, soud zjistil následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (dále také jako„ věřitel“) [právnická osoba], [IČO] jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovaným klientem měla být uzavřena písemná smlouva o úvěru č. [anonymizováno] prostřednictvím webové stránky [anonymizováno], dle níž se věřitel zavázal žalované převodem na její účet č. [bankovní účet] vyplatit dne 28. 6. 2017 částku 1 200 Kč a žalovaná se zavázala částku s poplatkem ve výši 1 281,84 Kč vrátit žalobkyni ke dni 27. 7. 2017, celkem měla vrátit částku 2 519,98 Kč. Soudu předložená listina datovaná dnem 27. 6. 2017 nesoucí záznam smlouvy o úvěru obsahovala podpis, tj. jméno a příjmení na konci textu, pouze u zástupce věřitele v podobě značky zobrazující podpis, ohledně žalované listina nemá žádný vlastnoruční podpis, ani elektronický podpis, který by byl jednoznačně spojen s žalovanou, jako podepisující osobou. Podle textu předložené smlouvy byl vytvořen pojem„ kód“, kdy kód měl být vygenerovaný automaticky. Kód měl být použit jako náhrada podpisu klienta na smlouvě. V soudu předložené smlouvě je na straně žalované uveden kód [anonymizováno], soudu však nebyla předložena komunikace mezi věřitelem a žalovanou, z níž by bylo možno zjistit proces udělení takového unikátního kódu. Pro absenci prokázání procesu přidělení proto uvedený kód nemohl být bez dalšího považován za identifikační znak žalované. Žalobkyně výpisem z účtu doložila, že dne 28. 6. 2017 věřitel odeslal ze svého bankovního účtu na účet č. [bankovní účet] s variabilním symbolem rodného čísla žalované částku 1 200 Kč Smlouvou ze dne 16. 11. 2017 byla pohledávka za žalovanou postoupena věřitelem jako postupitelem žalobkyni jako postupníkovi, identifikace pohledávky ale v předložené smlouvy obsažena nebyla. Věřitel dopisem ze dne 19. 6. 2019 oznámil žalované postoupení její pohledávky žalobkyni. Oznámení bylo odesláno dne 19. 6. 2019 společně s předžalobní výzvou k úhradě žalované částky ve lhůtě„ do tří dnů“, vyhotovenou advokátem žalobkyně rovněž dne 19. 6. 2019. V řízení nevyšlo najevo, že žalovaná na svůj dluh cokoliv zaplatila. 4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Pokud se týká aktivní legitimace žalobkyně, za situace, kdy bylo dlužníku oznámeno původním věřitelem, že došlo k postoupení pohledávky, tak není důvod k doložení smlouvy o postoupení pohledávky. Oznámení o postoupení pohledávky bylo vyhotoveno postupitelem, přičemž žalobkyně doložila podací lístek České pošty, že oznámení bylo podáno na poštu. Judikatura i právní teorie se ustálila v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných úkonů předpokládá, že takovýto projev vůle je doručen adresátovi, a že se tedy dostal do jeho sféry dispozice (NS ČR 26 Cdo 2988/2011). Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla proto žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/ 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014, upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané smlouvě nebyl obsažen žádný úkon žalované, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. písemnou formu nevyžaduje, v § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, je požadavek na písemnou formu smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, vznesen, nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá však za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Smlouva o úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovanou verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalované a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Protože z listinných důkazů plyne, že žalované byla z prostředků žalobkyně zaslána na její účet částka ve výši 1 200 Kč, soud považuje požadavek žalobkyně na vrácení této částky za důvodný. Pokud žalovaná před podáním žaloby zaplatila částku 950 Kč, tak žalobkyni již bezdůvodné obohacení v rozsahu zaplacené částky vydala a nadále dluží částku 250 Kč, o kterou se žalovaná obohatila a je povinna tuto žalobkyni vrátit. Ze strany žalované došlo v rozsahu částky 250 Kč k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor žalobkyně (právní nástupkyně původního věřitele), která měla za to, že mezi účastníky byla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru. Bezdůvodným obohacením je v tomto případě plnění žalobkyně poskytnuté bez právního důvodu, přičemž žalobkyně jednala v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst