111 C 420/2020-41 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 7. 2020 domáhala po žalovaném zaplatit částku 1 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 2. 8. 2015 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] uzavřela dne s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 1 500 Kč, smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře na internetových stránkách věřitele, žalovaný se zavázal zápůjčku společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky uhradit do 1. 8. 2015, žalovaný dluh nezaplatil v termínu splatnosti, žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou ze dne 21. 12. 2017, ke dni podání žaloby žalovaný dosud nic nezaplatil, tedy ani jistinu zápůjčky ve výši 1 500 Kč, žalovaný dluh neuhradil ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, náhradní doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 29. 1. 2021 dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou (§ 3024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 26 odst. 1 věta druhá zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), byl v řízení dán cizí prvek, a proto se soud zabýval otázkou, zda je ve věci dána pravomoc českých soudů. Podle článku 26 bodu 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Tato konkludentní volba soudu, neboli podřízení se příslušnosti, převažuje nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, soud proto byl oprávněn k přezkumu své příslušnosti. V dané věci byla v článku 12.1 smluvních podmínek účinných od 10. 11. 2014 smluvně dohodnuta prorogační doložka, tj. ujednání stran zakládající příslušnost určitého soudu, dle které [anonymizováno] mohla zahájit řízení proti klientovi v členském státě Evropské unie, kde má klient trvalé bydliště. Podle článku 25 odst. 1 Nařízení Brusel I bis platí, že bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Soud proto dospěl k závěru, že dle provedené volby soudu je pravomoc v této věci dána českým soudům, když žalovaný má bydliště na území České republiky. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo dle volby práva provedené smluvními stranami rovněž v článku 12.1 obchodních podmínek účinných od 10. 11. 2014 (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I). 4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalovaným jako dlužníkem a [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] se sídlem na [anonymizováno] jako věřitelem měla být dne 20. 7. 2015 uzavřena smlouva o zápůjčce ve výši 1 500 Kč splatné dnem 1. 8. 2015 včetně poplatku za poskytnutí ve výši 195 Kč, celkem měl žalovaný zaplatit částku 1 695 Kč. Z žádné žalobkyní k důkazu předložené listiny ale nebyl zjištěn proces uzavření označené smlouvy, tedy SMS korespondence stanoveného obsahu dle obchodních podmínek účinných od 10. 11. 2014. K důkazu předložená smlouva o zápůjčce, faktura a ani tabulka s údaji o zápůjčce neobsahovala podpis žalovaného, tyto listiny nemohly proto být jako smlouva posouzeny. Částka 1 500 Kč byla žalovanému vyplacena 20. 7. 2015 na bankovní účet. Mezi věřitelem a žalobkyní byla uzavřena dne 21. 12. 2017 smlouva o postoupení pohledávek, která neobsahovala identifikaci žalované pohledávky, kdy v textu smlouvy (článek II. odst. 1) je uveden odkaz na přílohu č. 1, jež měla obsahovat postoupené pohledávky, žádná příloha však součástí soudu předložené smlouvy nebyla a identifikace postoupené pohledávky za žalovaným nebyla soudu doložena ani žádným jiným důkazem. Původní věřitel vyhotovil oznámení žalovanému o postoupení pohledávky v dopise ze dne 19. 1. 2018, jehož odeslání žalovanému bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 26. 1. 2018. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem od advokáta ze dne 2. 4. 2020 se splatností do sedmi dnů od doručení výzvy, odeslání dopisu žalovanému bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 15. 4. 2020. 5. Pokud se týká právního posouzení věci týkajícího se aktivní legitimace žalobkyně, za situace, kdy bylo dlužníku oznámeno původním věřitelem, že došlo k postoupení pohledávky, tak není důvod k doložení smlouvy o postoupení pohledávky. Oznámení o postoupení pohledávky bylo vyhotoveno postupitelem, přičemž žalobkyně doložila výpis poštovním podacím archem České pošty odesílatele [příjmení] [příjmení] [anonymizováno], že toto oznámení bylo podáno na poštu. Judikatura i právní teorie se ustálila v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných úkonů předpokládá, že takovýto projev vůle je doručen adresátovi, a že se tedy dostal do jeho sféry dispozice (NS ČR 26 Cdo 2988/2011). Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla proto žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. Věc samotnou soud po právní stránce posoudil v souladu s § 2395 o. z., podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně prokázala, že peníze byly žalovanému předány. Vrácení peněz žalovaným zjištěno nebylo. Ze strany žalovaného tak došlo v rozsahu částky 1 500 Kč k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor žalobkyně (právní nástupkyně původního věřitele), která měla za to, že mezi účastníky byla platně a účinně uzavřena smlouva o zápůjčce. Bezdůvodným obohacením je v tomto případě plnění poskytnuté bez právního důvodu, přičemž předchůdce žalobkyně jednal v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., které vylučuje právo na vrácení plnění). Teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalovaného dne 15. 4. 2020, jak se podává ze záznamu odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 20. 4. 2020, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání žalovanému (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Podle obsahu výzvy byl žalovaný povinen plnit„ do sedmi dnů od doručení výzvy“, tj. do 27. 4. 2020. Jelikož tak neučinil, dostal se dne 28. 4. 2020 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož ke dni 28. 4. 2020 činila zákonná výše úroku z prodlení 10 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,05 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 2. 8. 2015), soud určil, že žalovaný je povinen úrok z prodlení zaplatit ve výši 8,05 % ročně i od 28. 4. 2020, neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost zamítnuta. 6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1, § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva v celkové výši 1 489 Kč. V dané věci šlo o řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou, tj. návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Částku nákladů tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení