110 C 231/2022-40 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne [datum] domáhala po žalované úhrady 30 300 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč a ve formě smluvního úroku z prodlení ve výši 20,74 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacením, úhrady kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 510 Kč a úhrady kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 244,40 Kč. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaná uzavřely [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti žalované v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem a poplatky uhradit formou 80 týdenních splátek po 485 Kč do [datum]. Žalovaná uhradila 8 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena z předchůdkyně na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. 2. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tato byla prověřena na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované a zaznamenány do karty zákazníka, mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Právní zástupce žalobkyně neúčast u jednání omluvil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 4. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru (čl. 13 a násl. spisu) uzavřené mezi předchůdkyní a žalovanou dne [datum] soud zjistil, že na základě smlouvy předchůdkyně poskytla v hotovosti žalované v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 38 800 Kč uhradit předchůdkyni formou 80 týdenních splátek po 485 Kč do [datum]. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázáno, že žalovaná uhradila 8 500 Kč. 5. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovanou byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které dne [datum] poskytla předchůdkyně žalované v hotovosti částku ve výši 20 000 Kč, a žalovaná se tuto částku s poplatkem a úroky zavázala vrátit předchůdkyni formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaná jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 6. Žalobkyně předložila kartu zákazníka (čl. 27 spisu), ze které vyplynulo, že [datum] žalovaná pobírala státní podporu ve výši 19 200 Kč měsíčně při péči o osobu blízkou. Z karty vyplynulo, že měla výdaje na bydlení ve výši 1/3 částkou 3 411 Kč, osobní výdaje 7 000 Kč. Celkové příjmy jsou uvedeny částkou 19 200 Kč měsíčně a celkové výdaje 10 411 Kč měsíčně. Použitelný příjem je uveden částkou 8 789 Kč. Z karty dále vyplynulo, že k ověření příjmové a výdajové stránky žalovaná předložila bankovní výpisy a rozhodnutí o přiznání péče. Ani jedna z listin však soudu k důkazu předložena nebyla. 7. Soud dospěl k závěru, že předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované nezkoumala řádně, když pravděpodobně vycházela pouze z informací žalované, které nebyly ničím podloženy, neboť nedoložila ani jednu z listin, na které v kartě zákazníka odkázala. K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohl být poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 8. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovanou k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 9. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu. Žalobkyně prokázala, že žalovaná prokazatelně obdržela v hotovosti částku ve výši 20 000 Kč a uhradila částku ve výši 8 500 Kč. 10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila 8 500 Kč a v hotovosti jí byla poskytnuta předchůdkyní částka 20 000 Kč, soud ji zavázal k úhradě rozdílu ve výši 11 500 Kč (20 000 – 8 500). Splatnost uvedené částky nastala [datum] v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne [datum], v níž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do [datum] v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo [datum] na adresu žalované uvedenou ve smlouvě. Žalované vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od [datum], povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak limitovaný žalobou, jíž je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tj. ve výši 8,5 % ročně až do zaplacení. 11. Svou aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřenou mezi předchůdkyní a žalobkyní, včetně přílohy. 12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšnější žalované náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z toho, že předmětem řízení je vedle pohledávky též její příslušenství (úrok z prodlení). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008), a proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.