110 C 258/2022-37 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne [datum] domáhala po žalovaném úhrady 14 194 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z jistiny ve výši 8 472,17 Kč od [datum] do zaplacení, a ve formě smluvního úroku z prodlení ve výši 28,2 % ročně z jistiny 8 472,17 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti žalovanému v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem a poplatky uhradit formou 52 týdenních splátek po 377 Kč do [datum]. Žalovaný uhradil 3 800 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tento byl prověřen na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žádný z účastníků nedostavil. Právní zástupce žalobkyně neúčast u jednání omluvil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Z tvrzení žalobkyně, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] (čl. 22-23 spisu) a z tabulky umoření (čl. 24 spisu) soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena spotřebitelská smlouva, na základě které poskytla předchůdkyně žalovanému částku 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem a zavázal se tuto částku (jistinu) s poplatkem ve výši 7 994 Kč (z toho úrok ve výši 3 103 Kč a částkou za zpracování úvěru ve výši 4 891 Kč) a s pojištěním ve výši 1 560 Kč, celkem 19 554 Kč vrátit předchůdkyni formou 52 týdenních splátek po 377 Kč (poslední splátka 327 Kč) do [datum]. Žalovaný uhradil 3 800 Kč. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru, na základě které dne [datum] poskytla předchůdkyně žalovanému v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se tuto částku s poplatkem a úroky zavázal vrátit předchůdkyni formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 5. Žalobkyně tvrdila (viz doplnění žaloby čl. 13-14 spisu), že předchůdkyně úvěruschopnost zkoumala v souladu se ZoSÚ a údaje o příjmech a výdajích byly zaznamenány v zákaznické kartě ze dne [datum]. Z této karty (čl. 25-25 spisu) se podává, že ke dni [datum] byl žalovaný zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník u [jméno] [jméno], sídlem [adresa], s průměrným čistým měsíčním příjmem 21 380 Kč, bydlel v nájmu, byl svobodný a k ověření skutečnosti, že je zaměstnán a k ověření výše příjmu předložil pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu. Žádná z těchto listin však soudu předložena nebyla. Pokud jde o běžné měsíční výdaje, v zákaznické kartě je uveden údaj o odhadovaných měsíčních výdajích žalovaného ve výši 6 000 Kč. 6. Soud dospěl k závěru, že předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného nezkoumala řádně v souladu s ustanoveními ZoSÚ, když pokud jde o příjmy žalovaného, neprokázala, že by tyto ověřila, když soudu nepředložila ani pracovní smlouvu, ani potvrzení o příjmu a pokud jde o měsíční výdaje žalovaného, tyto pouze odhadla, jak je uvedeno v zákaznické kartě, výdaje nejsou ničím podloženy, takže pravděpodobně vycházela pouze z informací žalovaného, není uvedena ani struktura výdajů, přičemž odhadované výdaje neprokazují faktické výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy. K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohl být poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 7. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 8. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč a uhradil částku ve výši 3 800 Kč. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil 3 800 Kč a v hotovosti mu byla poskytnuta předchůdkyní částka 10 000 Kč, soud jej zavázal k úhradě rozdílu ve výši 6 200 Kč (10 000 – 3 800). Splatnost uvedené částky nastala [datum] v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne [datum], v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do [datum] v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo [datum] na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Žalovanému vznikla v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího, tj. od [datum], povinnost zaplatit žalobkyni vedle závazku k vydání nezaplacené jistiny úvěru také zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak limitovaný žalobou, jíž je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), tj. ve výši 8,25 % ročně až do zaplacení. 10. Svou aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřenou mezi předchůdkyní a žalobkyní, včetně přílohy (čl. 26-31 spisu). 11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z toho, že předmětem řízení je vedle pohledávky též její příslušenství (úrok z prodlení). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran její příslušenství (srovnej nález ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008), a proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.