111 C 255/2022-53 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 4. 2022 domáhala po žalované zaplatit částku 6 563 Kč se zákonným úrokem z prodlení, s úrokem a s náklady spojenými s uplatnění pohledávky s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO] uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované peníze ve výši 4 500 Kč, úvěr byl splatný v částce 4 500 Kč do 15. 7. 2020, žalovaná se se splácením úvěru dostala do prodlení, vznikla ji tak povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení. Pohledávka byla ke dni 8. 12. 2021 písemnou smlouvou postoupena žalobkyni, žalovaná na svůj dluh zaplatila jen 500 Kč, na předžalobní výzvu žalovaná nereagovala. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, prvního jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, předvolání i žaloba byli doručeny ke dni 22. 8. 2022 náhradní formou doručení dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Po dokazování provedeném přečtením listinných důkazů, soud zjistil následující skutkový stav. Dne 15. 6. 2020 byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dle obsahu smlouvy měla žalovaná (fyzická osoba) jako klient získat od věřitele [právnická osoba] [IČO] úvěr ve výši 4 500 Kč splatný do 30 dnů, úrok sjednán nebyl, žalovaná měla celkem věřiteli zaplatit částku 4 500 Kč. Žalovaná smlouvu vlastnoručně podepsala a podpisem stvrdila převzetí částky 4 500 Kč. Ve smlouvě bylo uvedeno, že při prodlení klienta se zaplacením je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny za každý dne prodlení, pokuta byla splatná den následující po dni prodlení. Přílohou smlouvy byly Obchodní podmínky věřitele [anonymizováno] [rok] [číslo]. V předložené tabulce s údaji o klientovi bylo uvedeno jméno a příjmení žalované, rodné číslo, identifikační číslo kontraktu (stejné, jako na smlouvě), adresa bydliště, emailová adresa, označení bankovního účtu uvedeno nebylo. Mezi věřitelem a žalobkyní byla uzavřena dne 8. 12. 2021 smlouva o postoupení pohledávek, která neobsahovala identifikaci žalované pohledávky, kdy v textu smlouvy je uveden odkaz na Přílohu 1, jež měla obsahovat postoupené pohledávky, žádná příloha však součástí soudu předložené smlouvy nebyla. Postoupení pohledávky oznámil původní věřitel (tj. postupitel) žalované v dopise ze dne 16. 12. 2021 odeslaném poštou dne 17. 12. 2021 na adresu [adresa žalované]. Dopisem ze dne 7. 4. 2022 advokát žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dluhu ve výši 6 287,25 Kč ve lhůtě do 15. 4. 2022, jinak bude podána soudní žaloba, dopis byl žalované odeslán poštou dne 11. 4. 2022 na adresu [adresa]. V řízení nevyšlo najevo, že k úhradě žalované částky byť částečně došlo. 4. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V dané věci byla žalobkyně nadaná aktivní věcnou legitimací k vymáhání žalovaného nároku, kdy na základě postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. byla nositelkou tvrzeného hmotného práva, které bylo předmětem řízení. Provedenými důkazy byla existence tvrzené smlouvy zjištěna. Smlouva o úvěru je smluvním typem tzv. konsensuálního charakteru - to znamená, že předmětná smlouva je sjednána již samotným uzavřením dohody o poskytnutí peněžních prostředků, a ne jejich reálným poskytnutím. V projednávané věci však byla dle § 588 o. z. absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru (viz definice spotřebitelského úvěru uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) byla sjednaná protiprávně. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, tj. v době uzavření smlouvy, musel se soud zabývat tím, zda věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele (žalované) a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaná schopna řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (úvěr) s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi věřitelem a žalovanou je tedy neplatná a k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť soudu předložená smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního jednání působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního jednání nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni (právnímu nástupci věřitele) proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalované bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 4 500 Kč, což je částka, která byla žalované vyplacena. Pokud žalovaná na dluh nic zaplatila 500 Kč, tak žalobkyni nadále dluží částku 4 000 Kč, o kterou se žalovaná obohatila a je povinna tuto žalobkyni vrátit. V rozsahu požadavku na zaplacení částky 2 563 Kč a smluvního úroku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že teprve zesplatňující výzva ze dne 7. 4. 2022 byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na známou adresu žalované dne 11. 4. 2022. Žalovaná byla dle pokynu žalobkyně povinna dluh zaplatit do 15. 4. 2022. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalované doručena nejpozději dne 12. 4. 2022, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání žalované (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaná byla povinna dluh žalobkyni zaplatit ve výzvě určené lhůtě do 15. 4. 2022. Jelikož tak neučinila, dostala se dne 16. 4. 2022 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni 16. 4. 2022 činila zákonná výše úroku z prodlení 11,75 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,25 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 10. 12. 2021, kdy zákonný úrok z prodlení činil 8,5 % ročně). Soud proto určil, že žalovaná je povinna úrok z prodlení zaplatit ve výši 8,25 % ročně i od 16. 4. 2022, neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pr