111 C 321/2022-58 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou došlou soudu dne 29. 8. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 094,27 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, limit povoleného debetního zůstatku byl sjednán do 5 000 Kč, žalovaný debetní zůstatek řádně nesplácel, banka proto dluh zesplatnila v celé výši ke dni 6. 5. 2021, s účinností ke dni 1. 2. 2022 [právnická osoba] postoupila pohledávku žalobkyni, žalovaný od doby postoupení do doby podání žaloby na dluh nic nezaplatil, ke dni podání žaloby činila dlužná jistina částku 4 998,27 Kč, žalovaný byl k úhradě žalované částky vyzván před podáním žaloby, k úhradě nedošlo. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu trvání řízení neprojevil žádnou procesní aktivitu. Prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, datum doručení žaloby a předvolání k jednání bylo stanoveno dnem 31. 10. 2022, kdy došlo k náhradnímu doručení dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). K prvnímu jednání se nedostavila ani žalobkyně a její zástupce, jenž se z účasti u jednání omluvil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru bylo zjištěno, že na základě této smlouvy ze dne 4. 11. 2019 (dále jen„ smlouva“) poskytla [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ věřitel“) žalovanému jako fyzické osobě nepodnikateli (dále také jen„ dlužník“) bezúčelový úvěr do výše 5 000 Kč formou povoleného přečerpání zůstatku na bankovním účtu č. [bankovní účet], smlouva byla písemná, žalovaný ji biometricky podepsal v 13,46 hod. dne 4. 11. 2019. Mezi účastníky bylo dohodnuto placení ročního úroku z úvěru žalovaným ve výši stanovené sazebníkem věřitele platným ke dni započetí čerpání úvěru, ve výši 16,90 % ročně, úrokové sazby byl věřitel oprávněn v souladu se smlouvou o poskytnutí úvěru na účtu měnit. Žalovaný byl oprávněn čerpat úvěr průběžně, zavázal se nepřekročit jeho stanovenou výši a dluh z úvěru splácet po 250 Kč měsíčně, pakliže věřiteli v předcházejícím měsíci nárok na splátku vznikl. Ve smlouvě nebyly uvedeny majetkové poměry žalovaného. Z podkladů věřitele k vedení úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný naposledy čerpal částku 4 998,27 Kč dne 14. 1. 2021, od uvedeného dne se debetní zůstatek nezměnil a ke dni 1. 2. 2022 jistinu v uvedené výši odepsal. Z upomínky soud zjistil, že věřitel dopisem ze dne 4. 4. 2021 vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve výši 551 Kč do 6. 5. 2021, jinak bude dluh v celkové výši 5 237 Kč okamžitě zesplatněn. Dopisem ze dne 8. 5. 2021 věřitel vyzval žalovaného k úhradě celého dluhu ve výši 6 395 Kč okamžitě ke dni 6. 5. 2021. Na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2022 [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Z oznámení o postoupení bylo zjištěno, že věřitel dopisem ze dne 15. 2. 2022 oznámil žalovanému postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy na žalobkyni. Oznámení bylo odesláno poštou na evidovanou adresu pobytu žalovaného dne 15. 5. 2022. Dopisem ze dne 21. 7. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve vši 7 648,82 Kč do 5. 8. 2022, jinak podá žalobu k soudu. Výzva byla poštou odeslána na evidovanou adresu pobytu žalovaného dne 21. 7. 2022. 4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 a násl. o. z. byla žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet, úvěr ale řádně a včas nesplácel. Žalovaný netvrdil, že by ke dni rozhodnutí soudu dluh vzniknuvší z úvěrové smlouvy neexistoval. U smlouvy ze dne 25. 4. 2012 je dluh tvořen součtem jistiny ve výši 18 148,89 Kč a úroku ve výši 302,59 Kč. Provedenými důkazy byla existence úvěrové smlouvy zjištěna. Dle § 588 o. z. byla však absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru (viz definice spotřebitelského úvěru uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) byly sjednána protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, tj. v době uzavření smlouvy, musel se soud zabývat tím, zda věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se jako věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabývala otázkou schopnosti spotřebitele v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaný schopen řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky se musí podle soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda tento jako spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně nijak nedoložila, že povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěry řádně splácet, byla splněna. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru je tedy neplatná a k této skutečnosti je soud povinen přihlížet dle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovaného bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni