111 C 400/2022-43 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne 24. 8. 2022, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku 12 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z téže částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od 19. 11. 2021 do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o úvěru uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně dne 19. 10. 2021, žalovaný úvěr čerpal ve výši 12 000 Kč a měl ho splatit ve stejné výši ke dni 18. 11. 2021, žalovaný na dluh nic nezaplatil, neučinil tak ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, k doručení došlo dne 5. 12. 2022 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Ze smlouvy o úvěru, předsmluvního formuláře, smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení a z předžalobní výzvy s dokladem o odeslání, soud zjistil následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (dále také jako„ věřitel“) společností [právnická osoba], [IČO] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným klientem byla uzavřena písemná smlouva o úvěru [číslo] dle níž se věřitel zavázal žalovanému v hotovosti vyplatit částku 12 000 Kč a žalovaný se zavázal částku bez poplatku vrátit ke dni 18. 11. 2021, celkem měl vrátit částku 12 000 Kč, úrok sjednán nebyl. Úvěr byl neúčelový. Soudu předložená listina datovaná dnem 19. 10. 2021 byla žalovaným vlastnoručně podepsána. Žalovaný podpisem smlouvy současně potvrdil převzetí částky 12 000 Kč v hotovosti. Smlouvou ze dne 29. 3. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena věřitelem jako postupitelem žalobkyni jako postupníkovi, identifikace pohledávky byla obsažena v příloze smlouvy. Věřitel dopisem ze dne 18. 5. 2022 oznámil žalovanému postoupení jeho pohledávky žalobkyni. Oznámení bylo odesláno dne 18. 5. 2022 společně s předžalobní výzvou k úhradě žalované částky ve lhůtě„ do tří dnů“, vyhotovenou advokátem žalobkyně rovněž dne 18. 5. 2022. V řízení nevyšlo najevo, že žalovaný na svůj dluh cokoliv zaplatil. 4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 a násl. o. z. byla žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit jednorázově k smluvně dohodnutému termín, úvěr ale řádně a včas nesplatil. Žalovaný netvrdil, že by ke dni rozhodnutí soudu dluh vzniknuvší z úvěrové smlouvy neexistoval. Provedenými důkazy byla existence úvěrové smlouvy zjištěna. Dle § 588 o. z. byla však absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru (viz definice spotřebitelského úvěru uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) byly sjednána protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, tj. v době uzavření smlouvy, musel se soud zabývat tím, zda věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se jako věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabývala otázkou schopnosti spotřebitele v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaný schopen řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky se musí podle soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda tento jako spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně nijak nedoložila, že povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěry řádně splácet, byla splněna. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru je tedy neplatná a k této skutečnosti je soud povinen přihlížet dle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovaného bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 12 000 Kč, kdy žalovaný na dluh do okamžiku soudního rozhodnutí nic nezaplatil. Ohledně příslušenství pohledávek soud uzavřel, že až předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, která byla žalovanému prokazatelně odeslána dne 18. 5. 2022. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 23. 5. 2022, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaný byl povinen dluh žalobkyni zaplatit do tří dnů, jak bylo ve výzvě uvedeno, tj. do 26. 5. 2022, jelikož tak neučinil, dostal se dne 27. 5. 2022 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni 27. 5. 2022 činila zákonná výše úroku z prodlení 11,75 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,5 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 19. 11.