5 C 261/2021-47 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 8. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 10 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 275,13 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 2. 1. 2019 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 750 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 1. 8. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě umožnila žalované čerpat finanční prostředky do výše úvěrového limitu 35 000 Kč, a to za úrokovou sazbu 8,5 % měsíčně a za poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru. Žalovaná čerpala celkem částku 10 000 Kč. Žalovaná dosud dluží jistinu ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 275,13 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 750 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 10 000 Kč do 2. 1. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je [obec], [ulice a číslo]. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedla. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 12. 1. 2021. Současně se žalobou bylo žalované doručeno i předvolání k prvnímu jednání, které se konalo dne 29. 11. 2021. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Žalobkyně vzala podáním ze dne 20. 9. 2021 žalobu částečně zpět co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 275,13 Kč a co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 750 Kč. V souladu s tímto podáním soud řízení dle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. částečně zastavil (výrok I). 4. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, když k tomuto nenavrhla ani nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. 5. Soud má za prokázané, že společnost [právnická osoba] (dále jen původní věřitelka) poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na základě smlouvy o revolvingovém úvěru sjednané přes internet dne 1. 8. 2018 (viz smlouva o revolvingovém úvěru č.l. 10 až 11 spisu, doklad o vyplacení úvěru č.l. 25 a 28 spisu). Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud neuhradila ničeho. 6. Pohledávku za žalovanou postoupila původní věřitelka na společnost [právnická osoba] a tato společnost postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni (viz smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019). 7. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 8. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 9. Původní věřitelka nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet (nebo to alespoň neprokázala), přesto s ní sjednala přes internet smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná nesplácela. <i>10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 14. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti