5 C 279/2021-55 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 1. 9. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 15 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 873,27 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 375 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 22. 11. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě umožnila žalované čerpat finanční prostředky do výše úvěrového limitu 35 000 Kč, a to za úrokovou sazbu 8,5 % měsíčně a za poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru. Žalovaná čerpala celkem částku 15 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na společnost [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 a následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Žalovaná dosud dluží jistinu ve výši 15 000 Kč a shora uvedené příslušenství. 2. Podáním doručeným soudu dne 19. 10. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do příslušenství pohledávky, tj. co do úroku ve výši 4 873,27 Kč a co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky s odůvodněním, že žalobkyně nedisponuje podklady týkajícími se posouzení úvěruschopnosti žalované. 3. V souladu s podáním žalobkyně soud řízení výrokem I částečně zastavil dle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedla. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 8. 11. 2021. Současně se žalobou byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě, a proto soud věc rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise. 5. Žalobkyně prokázala, že původní věřitelka společnost [právnická osoba] sjednala se žalovanou přes internet smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se původní věřitelka zavázala poskytovat žalované peněžní prostředky do výše úvěrového limitu 50 000 Kč za úrokovou sazbu 8,5 % měsíčně a za poplatek ve výši 12,5 % z každé čerpané částky. RPSN činila dle smlouvy 262,91 %. Žalovaná se zavázala úvěr splácet postupem dle čl. V smlouvy (viz smlouva o revolvingovém úvěru č.l. 12 až 13 smlouvy, obchodní podmínky č.l. 14 až 18 smlouvy). 6. Původní věřitelka však nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet (resp. k tomu žalobkyně nemá dle svých tvrzení žádné podklady). 7. Žalobkyně prokázala, že původní věřitelka poskytla žalované finanční prostředky na její bankovní účet č. [bankovní účet], a to ve výši 10 000 Kč dne 22. 11. 2018 a 5 000 Kč dne 11. 12. 2018 (viz potvrzení o provedené platbě č.l. 19 a 20 spisu). 8. Žalovaná neuhradila ničeho, v tomto ohledu soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, ačkoliv má v tomto ohledu břemeno tvrzení a břemeno důkazní. 9. Pohledávku za žalovanou postoupila původní věřitelka na společnost [právnická osoba] a tato společnost postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 a ze dne 9. 6. 2020 č.l. 26 až 42). 10. Předžalobní výzva byla žalované odeslána doporučeně dne 15. 5. 2020, přičemž předžalobní výzvou byla žalovaná vyzvána, aby uhradila dlužnou částku do 7 dnů (viz předžalobní výzva a podací lístek č.l. 42 a 44 spisu). 11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 12. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 13. Původní věřitelka poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč na základě smlouvy o revolvingovém úvěru sjednané přes internet, ačkoliv předtím nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet (nebo to alespoň nedoložila). Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Žalovaná dosud neuhradila ničeho. <i>14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 18. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovanou došlo k platnému uzavření smluv o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona