6 C 128/2021-56 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 73 793,36 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 133,14 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 4 530,87 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 43 800 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení a úrokem 28 % ročně z částky 43 800 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 9. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 42 035 Kč splatit v 60 týdenních splátkách po 1 534 Kč. Žalovaný však dosud uhradil pouze 8 200 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018. 3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitel splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. 5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. 6. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 8. Ze zákaznické karty ze dne 9. 12. 2016 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původního věřitele [právnická osoba] o poskytnutí zápůjčky ve výši 50 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že žije s rodiči, jeho dosažené vzdělání je učňovské, je svobodný, má 2 vyživovací povinnost, je zaměstnán jako řidič s čistým měsíčním příjmem 12 020 Kč, ostatní příjmy činí 23 400 Kč, má zápůjčku u jiné společnosti. Výdaje žalovaného činí měsíčně 25 500 Kč. Předchozí věřitel měl mít k dispozici pracovní smlouvu, výplatní pásky za období září až listopad 2016, výpisy z účtu za období září až listopad 2016 Tyto doklady však nebyly doloženy. 9. Smlouvou o zápůjčce ze dne 9. 12. 2016 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitel zavázal poskytnout a také poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli jistinu ve výši 50 000 Kč a zaplatit poplatek v částce 42 035 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 1 534 Kč, poslední splátka měla činit 1 529 Kč RPSN činila 221,31 %. 10. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 a postoupení pohledávky žalovanému oznámil dopisem z téhož dne (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). 11. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 13. 3. 2020. 12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 13. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitel řádně zjišťoval a posuzoval majetkové a osobní poměry žalovaného. 14. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 15. Původní věřitel poskytl žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit zapůjčenou částku spolu s poplatkem. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel důsledně zjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 16. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat