18 C 43/2022-57 — Okresní soud v Kroměříži

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 7. 12. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 21 806 Kč s úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 21 806 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 21 806 Kč do zaplacení ve výši 8,5 %, částky 1 113 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč, částky 1 497 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 8 467 Kč. 2. Ve své žalobě žalobce tvrdil, že je nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru a s žalovaným dne 26. 11. 2020 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, a to převodem na účet tak, že částku 27 500 Kč převedl dne 1. 12. 2020 a částku 2 500 Kč převedl na účet zprostředkovatele jako jeho provizi. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci celkem částku 37 500 Kč, a to v pravidelných 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč, první splátka byla dohodnuta na den 20. 12. 2020. Žalovaný svůj závazek neplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou splátek, a proto došlo ze strany žalobce k zesplatnění úvěru, a to dopisem ze dne 25. 10. 2021. Žalobce žalovanému odeslal 3 upomínky, a to dne 24. 8. 2021, dne 24. 9. 2021 a 25. 10. 2021, kdy poslední upomínka zároveň oznamovala zesplatnění úvěru. Žalobce za každou upomínku požaduje 100 Kč (tedy 300 Kč). Dále žalobce požaduje smluvní pokutu za prodlení se splátkami ve výši 3 x 499 Kč (tedy 1 497 Kč), smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ode dne zesplatnění z částky 22 919 Kč od 26. 10. 2021 do 3. 12. 2021 ve výši 893 Kč. 3. Ve věci byl dne 9. 12. 2021 vydán elektronický platební rozkaz [číslo jednací], který byl dne 28. 1. 2022 v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen a žalovaný byl vyzván k vyjádření k žalobě. Žalovaný se vyjádřil dne 30. 3. 2022, kdy uvedl, že s žalobou nesouhlasí, následně v dopise ze dne 28. 4. 2022 (č.l. 39) uvedl, že z dokumentů, které má k dispozici je částka uvedená žalobcem vyšší o 1 500 Kč a požádal o přezkoumání. Žalobce dne 5. 5. 2022 uvedl, že žalovaný před podáním žaloby žalobci uhradil 8 x 1 500 Kč. Dále žalobce uvedl, že vyjadřuje souhlas se stanovením splátkového kalendáře v případě, že splátka nebude nižší než 1 500 Kč měsíčně a pod ztrátou výhody splátek. Dopisem ze dne 16. 5. 2022 pak upřesnil, že od podání žaloby žalovaný ničeho neuhradil. 4. Soud nařídil jednání na den 19. 10. 2022, ze kterého se právní zástupce žalobce dne 12. 10. 2022 omluvil a navrhl, aby žalobě bylo vyhověno. Žalovaný se bez omluvy nedostavil, byť mu bylo předvolání k jednání vhozeno dne 5. 10. 2022 do domovní schránky, a soud tak jednal a rozhodoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. na základě listinných důkazů obsažených ve spise. 5. Žalobce neprokázal, že by náležitě zjišťovala a posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Žalobce zkoumal příjmy a výdaje žalovaného na základě jeho prohlášení (č.l. 23), ze kterých vyplynulo, že výdaje žalovaného činí 7 500 Kč měsíčně, příjmy 16 500 Kč, k tomu byla doložena jedna výplatní páska a výpisy z b.ú. Na základě tvrzení žalovaného a předložených dokladů žalobce došel k závěru, že úvěruschopnost žalovaného je dostačující (viz č.l. 11). Vyjma výpisu z centrální evidence exekucí však ve spise absentuje jakýkoli důkaz o další lustraci žalovaného v registrech jako například [příjmení], [anonymizována tři slova]. Žalobce se k jednání nedostavil, nemohl být tudíž poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o své důkazní povinnosti. 6. Ostatní důkazy soud nehodnotil, neboť pro věc neměly význam. 7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 8. Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 26. 11. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (č.l. 20) ve znění obchodních podmínek (č.l. 21-22), ve kterém byla dohodnuta celková částka spotřebitelského úvěru ve výši 3 000 Kč, z toho provize zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč, kdy celková částka úvěru činila 37 500 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku ve 25 měsíčních plátkách po 1 500 Kč, kdy poslední datum splátky činilo 20. 12. 2022. Žalovanému byla na jeho bankovní účet tedy poskytnuta částka 27 500 Kč (viz potvrzení o provedení transakce č.l. 24 a 25). V rámci žádosti o úvěru byly žalovanému poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 14-16) a úvěrové podmínky (č.l. 27-28). Žalovaný se dostal do prodlení se splácením a byly mu zasílány upomínky, a to ze dne 24. 8. 2021 a 24. 9. 2021 (č.l. 18), a to doporučeně (č.l. 19). Dopisem ze dne 25. 10. 2021 došlo ke zesplatnění pohledávky a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to doporučeně (viz č.l. 26). Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem 12 000 Kč (viz bonita smlouvy na č.l. 10), což nijak nerozporoval. 9. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. <i>10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>12. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>13. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>14. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> 15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. 16. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat