5 C 42/2022-64 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 11 590 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 7. 8. 2021, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 359,38 Kč, s náklady na upomínání ve výši 150 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 3. 2. 2021 se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč Smlouva byla uzavřena přes internet na základě žádosti žalovaného, který vyplnil registrační údaje ve formuláři dostupném na internetových stránkách [webová adresa], na základě čehož [právnická osoba] zahájila schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do insolvenčního rejstříku, bankovního registru i nebankovního registru dlužníků. Žalovaný se zavázal vrátit dlužnou částku s příslušenstvím do 26. 2. 2021, což však neučinil, a proto věřiteli vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný dosud dluží žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021, jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 590 Kč, náklady na upomínání ve výši 150 Kč, jakož i náklady na mimosoudní vymáhání ve výši 473 Kč. Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 359,38 Kč je požadován z částky 10 000 Kč za období od 27. 2. 2021 do 5. 8. 2021. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnosti vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání k prvnímu jednání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 7. 3. 2022. Účastníci se k jednání nařízenému na den 23. 3. 2022 nedostavili, a proto soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 1. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 2. [právnická osoba] poskytla žalovanému dne 3. 2. 2021 peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč (viz výpis z účtu na č.l. 26 spisu), a to na základě smlouvy o úvěru sjednané přes internet (viz č.l. 14 až 23 spisu). 3. Smlouvou o postoupení pohledávek č.l. 31 až 47 spisu bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Původní věřitelka oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 11. 8. 2021 (viz č.l. 48 spisu) a současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 31. 8. 2021 (viz dopis č.l. 49 spisu). Oznámení i výzva k plnění byly žalovanému odeslány doporučeně dne 13. 8. 2021 (viz doklad o odeslání na č.l. 50 spisu). 4. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 5. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka posuzovala, zda je žalovaný schopen úvěr splácet, když k tomuto nenavrhla ani nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. 6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaný sjednali přes internet smlouvu o úvěru, na základě které původní věřitelka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 16 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný dosud neuhradil jistinu ve výši 10 000 Kč. V tomto ohledu soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nerozporoval, ačkoliv má v tomto směru břemeno tvrzení a břemeno důkazní. <i>7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 11. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. 12. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr sou