10 C 34/2023-41 — Okresní soud v Kroměříži

<i>1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> 2. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovanou prostřednictvím webového rozhraní [webová adresa] dne 19. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni jistinu vrátit v jedné splátce splatné 30 dnů od převedení finančních prostředků z účtu žalobkyně na účet žalované. Před uzavřením smlouvy prověřila žalobkyně schopnost žalované splácet úvěr, a to nahlédnutím do databáze [příjmení] a také z informací získaných od žalované. Žalovaná řádně a včas dluh nesplatila, ničeho neuhradila ani na předžalobní upomínku zástupce žalobkyně. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé. <b>Zjištěný skutkový stav</b> 4. Žalobkyně si dne 19. 9. 2019 s žalovanou ujednaly prostřednictvím internetu Smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované téhož dne zápůjčku ve výši 7 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 30 dnů od převzetí finančních prostředků, tj. do 19. 10. 2019 (viz Smlouva, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, VOP, faktura na č. l. 24). Z„ dotazníku“ vyplývá, že žalovaná je svobodná, žije v nájmu, její příjem činí 17 000 Kč a měsíční výdaje 8 000 Kč. Žalobkyně doložila výplatní pásky, z nichž se podává, že příjem žalované v měsíci [číslo] činil 17 698 Kč, v měsíci [číslo] činil 16 221 Kč a v měsíci [číslo] činil 16 753 Kč (viz dotazník, výplatní pásky). Žalobkyně dne 19. 9. 2019 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč pod VS obsahující rodné číslo žalované (viz výpis z účtu žalobkyně). Předžalobní výzvou ze dne 25. 8. 2020 vyzval zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky 16 755,68 Kč do 31. 8. 2020 s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky (viz předžalobní výzva vč. podacího archu); žalovaná ničeho neuhradila (viz nezpochybněné tvrzení žalobkyně, kdy případné splnění dluhu má tvrdit dlužník). <b>Právní posouzení věci</b> 5. Žalobkyně jako zapůjčitel a žalovaná coby vydlužitel uzavřely dne 19. 9. 2019 písemnou smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na jejímž základě žalobkyně přenechala žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalované vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky do 19. 10. 2019. 6. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně uvedla, že splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy, a to nahlédnutím do databáze [příjmení] a z informací získaných od žalované, které vyplnila na webových stránkách žalobkyně. Na základě získaných informací dospěla žalobkyně k závěru, že schopnost žalované splácet zápůjčku je dostatečná. Pokud jde o čistou mzdu žalované, ta byla ověřena na základě 3 výplatních pásek a činila 16 891 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalované, jakož i skutečnost, zda žalovaná má nějaké jiné dluhy, byly stanoveny na základě sdělení žalované. Soud se však s řádným posouzením úvěruschopnosti žalované neztotožňuje. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), žalobkyně, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovanou), nýbrž musí provést sama patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Za pochybení žalobkyně lze považovat především to, že se spokojila toliko s žalovanou sdělenou výší běžných měsíčních výdajů žalované ve výši 8 000 Kč, aniž by tyto výdaje žalobkyně jakýmkoliv způsobem ověřila. Žalobkyně tedy nijak neověřovala zejména obvyklé náklady na bydlení, což platí obzvláště v situaci, kdy měla žalovaná bydlet v nájmu, nijak nekalkulovala s výší výdajů na jídlo, hygienické potřeby, léky a ošacení, apod. Žalobkyně rovněž zcela rezignovala na vlastní přezkumnou činnost, kdy na výzvu soudu žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že by žalobkyně s výjimkou údajného nahlédnutí do [příjmení] prováděla lustraci žalované ve veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. NRKI, BRKI). 7. Byť § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaná v dané věci nedovolala, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost Smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit. 8. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala ze zápůjčky založené Smlouvou, nýbrž toliko z titulu bezdůvodného obohacení dle 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § [číslo] věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaná obdržela částku 7 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná na dluh neuhradila ničeho, a proto bezdůvodné obohacení aktuálně činí 7 000 Kč. 9. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 10. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na vrácení částky 7 000 Kč coby poskytnuté jistiny. Na úrok z prodlení žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu zápůjčky, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Soud zohlednil, že celý dluh ze Smlouvy měl být uhrazen původně do 19. 10. 2019, což již nastalo, výše dluhu činí 7 000 Kč, tedy jedná se o tzv. bagatelní částku, přičemž poměry žalované zůstaly soudu pro její pasivitu v řízení neznámé. S ohledem na okolnosti případu má tak soud za to, že je namístě za podpůrné aplikace § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. uložit žalované povinnost k úhradě dlužné částky 7 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. 11. S ohledem na uvedené soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), naopak žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, soud pro nedůvodnost zamítl (výrok II.). <b>Náklady řízení a lhůta k plnění</b> 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat čás