12 C 260/2022-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 21. 10. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 635 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 34 635 Kč od 9. 6. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 289,89 Kč, kapitalizovaného úroku 8 623 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, zaplacení částky 900,51 Kč, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 7. 12. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 76 237,20 Kč do 7. 12. 2024. Žalovaný své povinnosti neplnil řádně, proto byl úvěr ke dni 10. 5. 2022 zesplatněn. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, tím mu vznikla povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a dále náhradu výdajů za upomínání. Žalovaný dosud dluží jistinu ve výši 34 635 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 039 Kč a paušální náklady na upomínání ve výši 150 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021. 3. Podáním ze dne 18. 11. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 9 523,51 Kč, která představuje kapitalizovaný úrok 8 623 Kč a smluvní pokutu 900,51 Kč. Dále doplnila žalobní tvrzení v tom směru, že žalovaný na svůj dluh dosud uhradil celkem částku 2 117,70 Kč. V souladu s návrhem žalobkyně soud řízení do těchto částek částečně zastavil dle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli mu byla řádně doručena do datové schránky. 5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. 6. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 8. Smlouvou o úvěru ze dne 7. 12. 2021 a obchodními podmínkami bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] (dále také jako„ původní věřitel“) se touto smlouvou uzavřenou přes internet zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč za úrokovou sazbu 60,11 % ročně (RPSN činila 79,80 %). Žalovaný se zavázal vrátit celkovou částku 76 237,20 Kč v 36 měsíčních splátkách po 2 117,70 Kč. Strany si ve smlouvě ujednaly smluvní pokutu 0,1 % denně z jistiny pro případ porušení povinnosti žalovaným a dále poplatek 50 Kč za písemnou upomínku. 9. Výpisem z bankovního účtu bylo prokázáno, že původní věřitel vyplatil částku 35 000 Kč žalovanému převodem na bankovní účet. 10. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 ve spojení se smlouvou ze dne 6. 6. 2022 a postoupení pohledávky žalovanému oznámil dopisem ze dne 13. 6. 2022 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). 11. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 5. 10. 2022. 12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 13. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitel řádně zjišťoval a posuzoval majetkové a osobní poměry žalovaného. 14. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 15. Původní věřitel poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr spolu s poplatkem, a to v celkové výši 76 237,20 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel důsledně zjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 16. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 18. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 22. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posíli