12 C 39/2023-59 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 6. 2. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky 7 396 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 48,62 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 396 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovanou dne 29. 6. 2021 úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 5 000 Kč převodem na účet, přičemž žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni do 30 dnů částku 5 000 Kč, poplatek ve výši 165 Kč, jakož i další poplatky za volitelné služby (poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 3x 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 3x 49 Kč). Žalovaná na úvěr dosud uhradila pouze 2 Kč. Žalobkyně nárokuje dále smluvní pokutu ve výši 300 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy ověřovala úvěruschopnost žalované, a to prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, [příjmení], [příjmení] a insolvenčního rejstříku. Žalobkyně dále posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalované, její rodinný stav apod. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího trvalého pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav: 5. Žalobkyně poskytla žalované dne 29. 6. 2022 peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené přes internet. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit poskytnutý úvěr do 30 dnů a dále se zavázala zaplatit sjednané poplatky. 6. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Z listinných důkazů předložených žalobkyní vyplývá pouze to, že žalobkyně ověřila totožnost žalované z kopie občanského průkazu. Dále žalobkyně doložila výpis z bankovního účtu žalované zachycující finanční obrat žalované v měsících únor až květen 2022, ze kterého je zřejmé, že celkový obrat příjmů a výdajů žalované za uvedené období je ztrátový, konečný zůstatek účtu je pouhých 0,27 Kč. Již tato skutečnost sama o sobě měla v žalobkyni vzbudit důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr řádně splácet. Dále žalobkyně doložila potvrzení o provedení ověření bonity klienta, ze kterého vyplývá, že měla vycházet z měsíčního příjmu žalované 25 000 Kč a příjmu partnera 20 000 Kč; tyto příjmy nebyly žalobkyni doloženy, z uvedených výpisů z účtu nevyplývají a ani není zřejmé, z čeho tyto příjmy mají vycházet. 7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 8. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. 9. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je absolutně neplatná, neboť žalobkyně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. 10. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy, a to konkrétně ve výši 5 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná na úvěr dosud uhradila pouze 2 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní a netvrdila, že by snad