12 C 79/2023-66 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 8. 12. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 261,23 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne 28. 12. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřitelce částku 27 000 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 23 190 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3 585 Kč, konečná splatnost úvěru připadla na 28. 2. 2022. Žalovaný dlužnou částku v plné výši neuhradil, tím mu vznikla povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaný uhradil částku 11 190 Kč, tato částka byla započítána částečně na jistinu (5 624,47 Kč) a částečně na příslušenství pohledávky (5 565,53 Kč). Žalobkyně kromě neuhrazené části jistiny ve výši 21 375,53 Kč s úrokem a úrokem z prodlení požaduje zaplatit smluvní pokutu 2 885,70 Kč a náklady mimosoudního vymáhání v částce 217 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2022. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla její právní předchůdkyní ověřena na základě vyplněné žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl své údaje (mimo jiné příjmy, výdaje, zaměstnání). Právní předchůdkyni byly předloženy nájemní smlouva, dohoda o změně pracovních podmínek a výplatní pásky. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu žaloba spolu s výzvou k vyjádření se byly řádně doručeny do datové schránky. 4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. 5. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 6. Původní věřitelka a žalovaný podepsali dne 28. 12. 2020 smlouvu o úvěru (č. l. 27 spisu), na základě které původní věřitelka poskytla žalovanému částku 27 000 Kč v hotovosti, což žalovaný potvrdil podpisem na smlouvě o úvěru. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit celkovou částku 50 190 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3 585 Kč. 7. V žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru (č. l. 26 spisu) žalovaný uvedl, že je zaměstnaný s měsíční mzdou 27 539 Kč, jeho výdaje činí 9 500 Kč na bydlení a 3 860 Kč na ostatní náklady, bydlí v nájmu, je svobodný a nemá vyživované dítě. Původní věřitelce měl doložit občanský průkaz, pracovní smlouvu a výplatní pásky. 8. Z předložené nájemní smlouvy vyplývá, že žalovaný hradil nájemné v měsíční výši 9 500 Kč Dohodou o změně pracovních podmínek ze dne 3. 12. 2020 byl pracovní poměr žalovaného prodloužen do 31. 12. 2021. Z výplatnic za září, říjen a listopad 2020 vyplývá, že mzda žalovaného se pohybovala okolo mzdy uvedené v žádosti o úvěr. 9. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2022 (č. l. 47) ve spojení s rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek (č. l. 35) a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem [právnická osoba] ze dne 4. 8. 2022, který byl odeslán dne 8. 8. 2022 (č. l. 29, doklad o odeslání č. l. 30 spisu). 10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 11. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. 12. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka [právnická osoba] poskytla žalovanému na podkladě smlouvy o úvěru finanční prostředky ve výši 27 000 Kč. Uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2022 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dopisem ze dne 4. 8. 2022, který byl žalovanému odeslán doporučeně dne 8. 8. 2022, bylo postoupení pohledávky oznámeno žalovanému. Původní věřitelka náležitě nezjišťovala a neposuzovala úvěruschopnost žalovaného. 13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, mus