12 C 315/2023-50 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 23. 11. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 7 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 7 000 Kč od 31. 12. 2022 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1 440 Kč, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 27. 5. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 40 % z jistiny (tj. 2 000 Kč). Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou, žalovaná se zavázala měsíčně splácet úrok přirostlý za předmětné období, jistinu mohla žalovaná splatit kdykoli po dobu trvání smlouvy. Žalovaná řádně nesplácela (neuhradila ničeho), úvěr byl tedy zesplatněn k 30. 12. 2022. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to ověřením jejího příjmu z výpisů z účtu žalované, a dále lustracemi ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Na základě takto získaných informací neměla důvod pochybovat o schopnosti žalované úvěr splácet. Žalované byla před podáním žaloby zaslána předžalobní upomínka. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože jí byla spolu s výzvou k vyjádření se řádně doručena do vlastních rukou. 4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřila. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky. 5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 6. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 27. 5. 2022 peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to převodem na účet č. [bankovní účet] dne 27. 5. 2022. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 40 % částky úvěru, tj. 2 000 Kč. Na dluh neuhradila ničeho. 7. Žalobkyně zjišťovala informace o finanční a osobní situaci žalované, tyto byly zaznamenány v žádosti o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně zjistila mj., že žalovaná bydlí ve vlastním domě s hypotékou, je vdaná, je zaměstnaná ve [anonymizováno] [obec] jako zdravotní sestra s měsíčním příjmem ve výši 41 000 Kč a měsíčními výdaji ve výši 15 000 Kč. Od žalované si přitom k prokázání těchto skutečností vyžádala výpisy z účtu za měsíce prosinec 2021 až duben 2022. 8. Z výpisů z účtu žalované bylo zjištěno, že příjem žalované ze zaměstnání skutečně přibližně odpovídá údaji uvedenému v žádosti, avšak měsíční výdaje jsou mnohem vyšší než tvrzených 15 000 Kč, ze značné části jsou tvořeny splátkami úvěrů, hypotékou, kontokorentem. Žalobkyně přitom nijak nedoložila, že by se zajímala o existenci, výši a způsob splácení dalších úvěrů či půjček žalované, nezjišťovala její platební morálku, nijak nedoložila, že by skutečně provedla tvrzené lustrace v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, v registrech dlužníků. Bankovní účet žalované vykazoval ve všech měsících minimální zůstatek (0 Kč v prosinci 2021, 498 Kč v lednu 2022, 119,48 Kč v únoru 2022, 720 Kč v březnu 2022 a 867,88 Kč v dubnu 2022). 9. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěrus