Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 14 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, smluvní pokuty 3 820 Kč a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, ., uzavřela dne 14. 1. 2025 s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované poskytla celkem 10 000 Kč, a to na její bankovní účet. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně z jistiny, každý měsíc přitom byla povinna splácet úrok přirostlý za uplynulé období, jistinu úvěru mohla splatit kdykoli. Dostala se však s úhradou úvěru do prodlení, ač byla opakovaně upomínána, právní předchůdkyně proto celý úvěr ke dni 16. 5. 2025 zesplatnila. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2026. Žalované před podáním návrhu k soudu žalobkyně zaslala předžalobní upomínku, ani poté však dluh neuhradila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla žalované doručena fikcí (§ 49 odst. 4 o. s. ř.), následně byla zásilka dne 22. 7. 2026 vhozena do její domovní schránky. O zahájeném řízení soud nadto žalovanou informoval e-mailem, telefonní hovor nepřijala.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně souhlasila s tímto postupem již v návrhu, žalovanou soud vyzval, aby se vyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, a soud tak její souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal.4. Závěr o skutkovém stavu:5. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., poskytla žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 14. 1. 2025 peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Tyto prostředky jí poskytla převodem na její účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně, v minimálních měsíčních splátkách určených dle pravidel smlouvy. Úvěr původní věřitelka poskytla žalované na dobu neurčitou. RPSN činila při splatnosti v délce jednoho roku 5 577,51 %. Ve smlouvě si strany sjednaly rovněž smluvní pokutu pro případ prodlení žalované ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou žalobkyně za období od zesplatnění úvěru, tj. ode dne 17. 5. 2025, do data odeslání předžalobní výzvy dne 2. 6. 2026, kapitalizovala na částku 3 820 Kč.6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalované řádně a důsledně ověřovala její úvěruschopnost (k jejím majetkovým poměrům netvrdila ani nedokládala nic konkrétního).7. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2026, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 30. 5. 2026 odeslaným doporučeně dne 2. 6. 2026 spolu s předžalobní upomínkou.8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).9. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že původní věřitelka splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru nenavrhla žádné důkazy a sama již v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy. Soud nepovažoval za hospodárné vyzývat žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů v tomto ohledu, neboť jde o typovou věc a žalobkyně si musí být rizika spojeného s nesplněním této povinnosti tvrzení a důkazu, k níž byla pravidelně vyzývána již ve stovkách případů, vědoma.10. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 větou první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnila, že žalovaná čerpala od původní věřitelky peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a zpět nezaplatila ničeho. Žalovaná se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatila částkou 10 000 Kč, kterou je povinna žalobkyni vrátit. Soud tedy v tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku).12. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úroku z úvěru či jiných poplatcích, jakož i o smluvní pokutě. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaná dostala do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení tedy dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalované neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jejím možnostem přiměřená. Takové okolnosti měla tvrdit a prokazovat žalovaná.13. Poměr úspěchu a neúspěchu stran (s přihlédnutím k žalobou požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku) byl v zásadě totožný, soud proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).14. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.15. Lhůta k placení vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř. Při nečinnosti žalované soud nemohl zjistit, jaká je doba přiměřená jejím možnostem k vrácení jistiny spotřebitelského úvěru žalobkyni (viz odstavec 12 výše).