Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“) jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným dne , datum, . Tvrdila, že původní věřitelka poskytla žalovanému úvěr , částka, a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem , částka, , poplatkem , částka, za zpracování zápůjčky a poplatkem , částka, za službu komfortního a flexibilního placení. Před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě jím sdělených informací, které byly ověřeny oproti dokladům. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, dosud zaplatil pouze , částka, . Žalovaná částka se skládá z nevrácené jistiny , částka, a dlužného poplatku ve výši , částka, . Žalobkyně se dále domáhá zaplacení úroků , částka, , úroků z prodlení , částka, a dále úroku 14,75 % ročně z , částka, od , datum, do zaplacení a úroku z prodlení 14,75 % ročně z , částka, od , datum, do zaplacení. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila. Žalovaný se na výzvu nevyjádřil, soud proto dle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Soud z listinných důkazů zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka a žalovaný si dne , datum, vlastnoručními podpisy potvrdily uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, a žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 21 měsíčních splátkách po , částka, (poslední splátka měla činit , částka, ) spolu s úrokem , částka, , částkou za zpracování spotřebitelského úvěru , částka, , částkou za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení , částka, . Úroková sazba činila 88 % ročně a RPSN činila 141,97 % (smlouva o úvěru). K poměrům žalovaného původní věřitelka poznamenala, že žalovaný bydlel v nájmu, , měl učňovské vzdělání, byl svobodný, účelem úvěru měly být neočekávané výdaje, vyživoval jednu osobu, nebyl majitelem auta, pracoval na plný úvazek jako dělník u společnosti , právnická osoba, ., jeho čistý příjem činil , částka, , další čisté příjmy domácnosti měly činit , částka, a odhadované výdaje měly činit , částka, , žalovaný neměl kreditní kartu ani jiný úvěr. Původní věřitelka dále zaznamenala, že příjem žalovaného ověřila z výpisu z čtu za červenec a , Anonymizováno, , Anonymizováno, (zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr). Původní věřitelka poskytla žalovanému , částka, dne , datum, a žalovaný dosud zaplatil , částka, (tabulka umoření). Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni dne , datum, (smlouva o postoupení pohledávek) a postoupení žalovanému oznámila (oznámení o postoupení pohledávky vč. podacího lístku z , datum, ). Žalovanému byla dne , datum, zaslána předžalobní výzva (předžalobní výzva vč. podacího lístku z , datum, ).6. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné pro rozhodnutí podstatné skutečnosti.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni , datum, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:13. Původní věřitelka jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.14. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od , datum, ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.15. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ).16. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.17. Žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, protože před uzavřením smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně neověřila tvrzené příjmy žalovaného – příjem žalovaného ze zaměstnání nedoložila žádnými doklady a u dalšího příjmu domácnosti není vůbec zřejmé, o jaký příjem se má jednat. Výdaje žalovaného, způsob plnění dosavadních dluhů ani jiné údaje o její finanční a ekonomické situaci nezjišťovala a neověřovala vůbec. Výdaje zaznamenala pouze ve výši , částka, . Jedná se o částku, která zjevně nemohla být dostatečná pro obstarání ani základních životních potřeb žalovaného, zvlášť pokud k tomu měla ještě vyživovací povinnost. Takový postup v žádném případě nemohl dostačovat k tomu, aby byly vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Ležérní postup původní věřitelky navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud má tak za to, že ze strany původní věřitelky šlo spíše o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného a původní věřitelka měla poměrům žalovaného věnovat mnohem více pozornosti.18. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému , částka, a žalovaný dosud zaplatil pouze , částka, , je žalovaný podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru povinen poskytnutou jistinu , částka, vrátit žalobkyni, na kterou pohledávka v souladu s § 1879 a násl. o. z. přešla. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, (výrok I.).19. Jelikož nebyla uzavřena platná smlouva, původní věřitelce nevzniklo právo na smluvní úrok ani jiné poplatky a sankce. Soud proto žalobu ve zbývající části zamítl (výrok II). Soud žalobu zamítl i co do zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaný dosud není v prodlení s vrácením jistiny (§ 1970 o. z.). Soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení s vrácením jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele. Žalovaný tedy bude v prodlení, až když nevrátí jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, kterou soud považuje vzhledem k výši jistiny za přiměřenou.20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť ve věci byl při zohlednění příslušenství úspěšnější žalovaný, kterému vzhledem k nečinnosti žádné náklady řízení nevznikly.21. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek činí , částka, , dosud bylo na poplatku uhrazeno , částka, , zbývá tedy doplatit , částka, (výrok V.).