10 C 193/2020-19 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení shora specifikované částky s příslušenství z titulu neuhrazeného nájemného za užívání dvou bytových jednotek o dispozici 1+1 umístěných v budově [adresa] v obci a k. ú. [obec] na základě podnájemní smlouvy ze dne 1. 11. 2019. Elektronickým platebním rozkazem ze dne 24. 9. 2020, č. j. EPR 233926/2020-7, soud žalované v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se pro případ, že podají odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřili ve věci samé k žalobě, která jim byla doručena spolu s platebním rozkazem. Zároveň soud žalované uvedeným platebním rozkazem poučil o následcích nesplnění této výzvy. Žalovaná 1) dne 9. 10. 2020 podala odpor proti platebnímu rozkazu, aniž by se ve věci vyjádřila. Žalovanému 2) se elektronický platební rozkaz nepodařilo doručit, soud pak vůči němu rozhodoval postupem dle § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že se žalovaná 1) nevyjádřila ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30-ti denní lhůtě ode dne uplynutí lhůty k podání odporu, která marně proběhla dnem 12. 11. 2020, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání ve vztahu k žalované 1). Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)), b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. § 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). V posuzované věci se jedná o spor z titulu nezaplacením nájemného za měsíce duben až červen 2020 na základě podnájemní smlouvy z 1. 11. 2019. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaná 1) uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci proti ní rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný 2) se ve věci nevyjádřil, soud proto provedl k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují: A) Nájemní smlouvou ze dne 1. 11. 2017 má soud za prokázané, že žalobkyně je nájemcem nemovitosti na adrese [adresa] 1777, obec a katastrální území Karlovy Vary a je oprávněna přenechat předmět nájmu do podnájmu třetí osobě. B) Podnájemními smlouvami ze dne 1. 11. 2019 přenechala žalobkyně dvě bytové jednotky o velikosti 1+1 umístněné v přízemí vlevo a v přízemí vpravo pronajaté nemovitosti k užívání žalované 1), žalovaná 1) se zavázala za to zavázala platit nájemné ve výši 5.500 Kč za jednu jednotky a dále platby za služby spojené s užíváním předmětu podnájmu ve výši 1.864 Kč za jednu jednotku; žalovaný 2) učinil v obou případech ručitelské prohlášení za veškeré závazky žalovaného 1) z titulu podnájemní smlouvy. C) Fakturou č. 2020 splatné dne 10. 4. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení nájemného a služeb za období měsíce dubna 2020 v celkové výši 14.728 Kč; fakturou č. 2020 splatné dne 10. 5. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení nájemného a služeb za období měsíce května 2020 v celkové výši 14.728 Kč; fakturou č. 2020 splatné dne 10. 6. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení nájemného a služeb za období měsíce června 2020 v celkové výši 14.728 Kč. D) Předžalobní upomínkou 28. 7. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalované o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. <b>Soud dospěl k následujícím právním závěrům:</b> Podle § 2215 odst. 1 občanského zákoníku souhlasí-li pronajímatel, může nájemce zřídit třetí osobě k věci užívací právo; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné podobě, vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu. Podle § 2217 odst. 1 věty první občanského zákoníku se nájemné platí v ujednané výši. Podle § 2018 odst. 1 občanského zákoníku kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Podle § 1872 odst. 1 občanského zákoníku je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků. Soud posoudil žalobu dle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žalobkyně splnila svůj závazek z podnájemní smlouvy, když žalované 1) přenechala k užívání předmět podnájmu, žalovaná 1) se zavázala toto užívání hradit sjednané nájemné, přičemž tento svůj závazek za měsíce duben až červen 2020 řádně nesplnila a je tak povinna jej žalobkyni uhradit včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Žalovaný 2) je pak povinen uhradit dluh žalované 1) společně a nerozdílně se žalovanou 1), neboť řádně učinil ručitelské prohlášení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13.384 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.768 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 44.184 Kč sestávající z částky 2.900 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9.600 Kč ve výši 2.016 Kč.