12 C 378/2021-11 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 8.000 Kč s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (firma [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) se žalovanou dne 16.01.2019 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku 8.000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do 05.02.2019 nevrátila. Za poskytnutí úvěru nebyl sjednán poplatek. Pro případ prodlení se zaplacením půjčky upravovaly všeobecné obchodní podmínky náklady spojené s vymáháním pohledávky, poplatek za splátkový kalendář, poplatek za upomínky, poplatek za výzvu k úhradě a smluvní pokutu. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Protože účastníci řízení neměli námitky proti projednání věci bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.), bylo rozhodnuto ve věci rozsudkem bez nařízení ústního jednání. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdkyně žalobkyně firma [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřely dne 16.01.2019 smlouvu o úvěru [číslo] ve výši 8.000 Kč na dobu do 05.02.2019 bez poplatku za poskytnutí úvěru. Pro případ prodlení se zaplacením půjčky upravovaly všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně náklady spojené s vymáháním pohledávky, zejména smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v případě prodlení s placením dluhu a sankční poplatky (za splátkový kalendář 20% z dlužné částky, za každou upomínku 250 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 03.03.2021 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná byla žalobkyní vyzvána před podáním žaloby dopisem ze dne 03.03.2021 k dobrovolné úhradě dluhu. 1. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 6. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2993 věta první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 9. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 8.000 Kč. Žalovaná se zavázala dluh vrátit jednorázově do 05.02.2019. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně nesplnila. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. 10. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 11. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává). 12. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 13. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). Účastníci ujednali v obchodních podmínkách pro případ prodlení se zaplacením dluhu smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, sankční poplatky (za splátkový kalendář 20% z dlužné částky, za každou upomínku 250 Kč), přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. 1. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 8.000 Kč na dlužné jistině. Pokud se týče úroku z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, soud posuzoval důvodnost tohoto úroku v závislosti na termínu k zaplacení dluhu uvedeném ve výzvě žalobkyně ze dne 13.04.2021 (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného s