17 C 147/2021-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení dluhu ze smlouvy o zápůjčce ve výši 25.850 Kč s přísl. (zůstatek jistiny půjčky) podle Smlouvy o půjčce [číslo] Smlouva byla uzavřena právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [obec a číslo]) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem dne 26. 5. 2017. Právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku 50.000 Kč. Žalovaný se zavázal právnímu předchůdci vrátit částku 81.818 Kč (včetně poplatku 31.818 Kč, který sestával z úroku 12.253 Kč, administrativního poplatku 11.600 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek 7.965 Kč) ve formě týdenních splátek ve výši 4.546 Kč (18 splátek; poslední splátka činila pouze 4.536 Kč). Žalovaný uhradil částku 24.150 Kč, kterou právní předchůdce žalobkyně započetl na jistinu. Žalobkyně požadovala úhradu bezdůvodného obohacení (rozdílu mezi poskytnutou a vrácenou částkou) a úroku z prodlení od data splatnosti poslední splátky dluhu podle smlouvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 25. 5. 2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) jako zapůjčitel a žalovaný jako vydlužitel uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému zápůjčku v částce 50.000 Kč a žalovaný se ji zavázal vrátit ve formě osmnácti měsíčních splátek po 4.546 Kč, včetně poplatku za zápůjčku 31.818 Kč (ve skladbě uvedené v žalobě). Smlouva odkazovala na smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Ze smluvních podmínek k uvedené smlouvě soud zjistil, že úvěrující seznámil úvěrovaného s výší sazby RPSN 96,51 % (při 18 splátkách), dále byla ujednána úroková sazba 29 % p.a. po celou dobu trvání smlouvy, právo věřitele na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z výše splátek dluhu, poplatek za upomínku 300 Kč (s maximálním počtem upomínek 15), poplatek za osobní upozornění na výši nedoplatku 500 Kč (s maximálním počtem návštěv 15), poplatek 1.000 Kč za vymáhání dluhu (při výši dluhu nad trojnásobkem splátky). Smlouva měla trvat do doby splnění všech splátek podle smlouvy. Věřitel měl právo vyvolat splatnost dluhu v případě prodlení dlužníka a dále pokud žalovaný neuhradil dluh v dodatečné lhůtě 30 dnů od písemné upomínky (doručené do data splatnosti příští splátky). 4. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem částku 24.150 Kč. 5. Z dopisu ze dne 20. 1. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni. Z připojeného podacího lístku soud zjistil, že oznámení bylo poštou žalovanému odesláno 14. 2. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně pohledávku postoupil na žalobkyni. 6. Z předžalobní upomínky ze dne 16. 12. 2020 soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovaného o dobrovolné splnění dluhu. Z podacího lístku vyplynulo, že upomínka byla odeslána k poštovní přepravě dne 17. 12. 2020. 7. Soud za svůj skutkový závěr ve věci převzal výše uvedená skutková zjištění. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy pro nevyváženost smluvních podmínek se soud pro nadbytečnost nezabýval zkoumáním úvěruschopnosti žalované právním předchůdcem žalobkyně. 8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 13. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému zápůjčku ve výši 50.000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto zápůjčky splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně poplatků. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnil. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. 14. Žalobkyně v žalobě netvrdila zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. K žalobě nepřipojila ani tzv. kartu klienta, ze které toto zkoumání vyplývá (a která je pravidelně k žalobě připojována). Protože žalobkyně vycházela z neplatnosti smlouvy (požadovala vzniklé bezdůvodné obohacení) a protože soud dovodil neplatnost smlouvy i z jiných důvodů (než je zkoumání úvěruschopnosti žalovaného), soud žalobkyně nevyzýval k povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit k nim důkazy. Na rozhodnutí soudu by doplnění tvrzení vliv nemělo. 15. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny ze smlouvy o zápůjčce v rozsahu jejího nevrácení. Další ujednání smlouvy o zápůjčkách musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Je sice pravda, že žalobkyně vychází z neplatnosti smlouvy o zápůjčce, současně však považuje za podstatnou splatnost dluhu podle smlouvy, a proto se nelze posouzení platnosti smlouvy vyhnout. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) Národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 16. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává). 17. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 11