17 C 174/2021-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 10.640 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 1. 2017 [číslo] která byla uzavřena společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou, přičemž pohledávky za žalovanou byly na žalobkyni postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021. 2. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. 3. Soud dospěl ke skutkovému závěru: A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 1. 2017 [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 14.000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit ve formě 58 týdenních splátek po 420 Kč včetně poplatku ve výši 10.360 Kč (2.800 Kč poplatek, 1.960 Kč úrok, 5.600 Kč poplatek za hotovostní inkaso splátek), RPSN byla vyjádřena 195 %, smluvní pokuta za prodlení činila 0,1 % denně. Dluh se mohl stát splatným, pokud žalovaná nesplnila dluh ani v dodatečné lhůtě 30 dnů. Žalovaná podpisem smlouvy potvrzovala převzetí částky 14.000 Kč na základě uvedené smlouvy. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku 3.360 Kč. B) Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované, jak je zřejmé z karty zákazníka / žádost o zápůjčku z 26. 1. 2017 a z 25. 1. 2017. Žalovaná žila v nájemním bytě, byla vdaná, žila s nezaopatřeným dítětem. Byla na rodičovské dovolené od [číslo], což bylo právním předchůdcem žalobkyně ověřováno. Příjmy žalované činily 7.300 Kč a 4.215 Kč ze sociálních dávek a ostatní (nespecifikované) příjmy činily 13.000 Kč, výdaje činily na nájem 6.670 Kč a osobní výdaje 7.000 Kč, tedy použitelný příjem činil 10.845 Kč měsíčně. Žalovaná dokládala výpis z účtu a příjmový lístek poštovní poukázky poukázané částky. C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 a oznámením o postoupení pohledávky z 12. 2. 2021 (odeslaným poštou 15. 2. 2021) má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované. D) Předžalobní upomínkou z 13. 5. 2021, odevzdanou k poštovní přepravě dne 14. 5. 2021, má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby a stanovila lhůtu k úhradě dluhu do 28. 5. 2021. 4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 6. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 7. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 8. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla 26. 1. 2017 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované v hotovosti finanční prostředky ve výši 14.000 Kč a žalovaná se zavázala tyto úvěr splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně smluvního úroku a poplatků. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně nesplnila a uhradila pouze 3.360 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. 11. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o smluvním úroku a poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Je pravda, že žalobkyně požaduje pouze úhradu bezdůvodného obohacení (tedy vychází z neplatnosti smlouvy), požadavek na úhradu úroku z prodlení však odpovídá platnosti smlouvy (vychází z konečné splatnosti úvěru podle smlouvy). Soud tedy musel vyřešit otázku platnosti smlouvy jako předpokladu pro posouzení požadavku žalobkyně. 12. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva), ale i stanovení povinností věřiteli ve vztahu k pravděpodobnosti splnění povinnosti podle smlouvy spotřebitelem. 13. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává). 14. Soud dále zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 15. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované dle § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. Žalobkyně si sice vyžádala podklady k ověření příjmů a výdajů (výpis z účtu a doklad o převzetí plnění z podpory), neověřila však náležitě příjem 13.000 Kč (z ověřování poměrů žalované nevyplývá, z jakého důvodu je plnění poskytováno). Uvedená částka je však pro posouzení úvěruschopnosti zásadní (bez ní by příjmy žalované nepostačovaly pro úhradu splátek úvěru). Soud tak považuje vyhodnocení pravděpodobnosti vrácení úvěru za nepř