12 C 207/2022-56 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 6.842,72 Kč s přísl. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se žalovanou uzavřela dne 04.11.2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí poskytla částku 10.000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit v 52 týdenních splátkách po 272 Kč (poslední splátka 266 Kč) včetně sjednaného poplatku ve výši 4.036 Kč, což však řádně a včas neučinila a zaplatila na dluh postupně v době od 11.11.2019 do 15.05.2020 celkem částku 10.850 Kč, ze které právní předchůdkyně žalobkyně započetla na jistinu částku 7.057,04 Kč a na poplatek částku 2.442,96 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 04.11.2019 a smluvních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 10.000 Kč a závazek žalované tento včetně souhrnného poplatku ve výši 4.036 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách po 272 Kč (poslední splátka 266 Kč) počínaje pátým dnem od uzavření smlouvy o úvěru. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za upomínku 300 Kč. 4. Z výzvy k plnění ze dne 10.02.2022 a ze dne 20.05.2022 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.01.2022 a její přílohy č. 1 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila soubor pohledávek za svými dlužníky včetně žalované na žalobkyni. 6. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci. 7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 9. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 13. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2390 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr včetně souhrnných poplatků splácet týdenními splátkami stanovenými ve smlouvě. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, právnímu předchůdci žalobkyně za dobu trvání smlouvy uhradila na dluh pouze částku 10.850 Kč, které právní předchůdce žalobkyně započetl zčásti na jistinu půjčky a zčásti na souhrnný poplatek. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. 14. Žalobkyni nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnutých peněz - jistiny, nicméně smlouvu, na kterou dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku), soud podrobil zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. 15. Podle smlouvy o úvěru RPSN činí 102,59 %. Podle § 10 odst. 1, odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. mají být zohledněny všechny náklady na úvěr, s výjimkou nákladů v návaznosti na zřízení fakultativního (běžného či úvěrového) účtu. Pokud soud uvažoval, že účastníci sjednali souhrnný poplatek ve výši 4.036 Kč (40 % z celkové poskytnuté částky), nelze považovat smlouvu (jako celek) za souladnou s dobrými mravy. 16. Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11) uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 17. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, účastníci sjednali (kromě dalšího) souhrnný poplatek ve výši 40 % jistiny dluhu, RPSN činí 102,59 (tedy výrazně převyšuje obvyklé RPSN ze spotřebitelských úvěrů), smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za upomínku 300 Kč, týdenní splácení dluhu. Soud proto v daném případě dospěl k závěru, že smlouva je jako celek neplatná dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neboť jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. 18. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 2.2022, č. j. 12 C 207/2022-16, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 11.07.2022, a uvedla, že úvěruschopnost žalovaného právní předchůdce posuzoval zejména z informací, které si sám opatřil a ověřil ze zdrojů nezávislých na žalované bankovní registry, nebankovní registry, SOLUS, insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí). Vzhledem k tomu, že se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze informacemi ověřovanými z registrů výše uvedených, aniž by si vyžádal např. měsíční výpisy z účtu žalované, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařila v době před schválením úvěru, nemohl mít proto právní předchůdce žalobkyně vůbec obraz toho, zda žalovaná měla reálně na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by žalobkyně, tak jako v jiných obdobných věcech, argumentovala, že i pro případ nesplnění povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost dlužníka nel