12 C 238/2022-34 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) 2. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 5.682,12 Kč s přísl. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se žalovaným uzavřela dne 01.08.2018 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu poskytla částku 10.000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 12 měsíčních splátkách po 1.399 Kč (poslední splátka 1.395 Kč) včetně sjednaného poplatku ve výši 6.784 Kč, což však řádně a včas neučinil a zaplatil na dluh postupně v době od 18.11.2018 do 21.06.2020 celkem částku 16.000 Kč, ze které právní předchůdkyně žalobkyně započetla na jistinu částku 9.216 Kč a na poplatek částku 6.784 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 01.08.2018 a smluvních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč a závazek žalovaného tento včetně souhrnného poplatku ve výši 6.784 Kč vrátit v 12 měsíčních splátkách po 1.399 Kč (poslední splátka 1.395 Kč) počínaje dnem uzavření smlouvy o zápůjčce. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za upomínku 300 Kč. 5. Z výzvy k plnění ze dne 10.02.2022 a ze dne 20.05.2022 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.01.2022 a její přílohy [číslo] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila soubor pohledávek za svými dlužníky včetně žalovaného na žalobkyni. 7. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci. 8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydržiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 14. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 10.000 Kč a žalovaný se zavázal zápůjčku včetně souhrnných poplatků splácet měsíčními splátkami stanovenými ve smlouvě. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, právnímu předchůdci žalobkyně za dobu trvání smlouvy uhradil na dluh pouze částku 16.000 Kč, kterou právní předchůdce žalobkyně započetl zčásti na jistinu půjčky a zčásti na souhrnný poplatek. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. 15. Žalobkyni nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnutých peněz - jistiny, nicméně smlouvu, na kterou dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku), soud podrobil zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. 16. Podle smlouvy o úvěru RPSN činí 182,28 %. Podle § 10 odst. 1, odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. mají být zohledněny všechny náklady na úvěr, s výjimkou nákladů v návaznosti na zřízení fakultativního (běžného či úvěrového) účtu. Pokud soud uvažoval, že účastníci sjednali souhrnný poplatek ve výši 6.784 Kč (70 % z celkové poskytnuté částky), nelze považovat smlouvu (jako celek) za souladnou s dobrými mravy. 17. Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11) uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 18. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany s podmínkami posuzované zápůjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, účastníci sjednali (kromě dalšího) souhrnný poplatek ve výši 70 % jistiny dluhu, RPSN činí 182,28 % (tedy výrazně převyšuje obvyklé RPSN ze spotřebitelských úvěrů), smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za upomínku 300 Kč. Soud proto v daném případě dospěl k závěru, že smlouva je jako celek neplatná dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neboť jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. 19. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 20.07.2022, č. j. 12 C 238/2022-10, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 28.07.2022, a uvedla, že úvěruschopnost žalovaného právní předchůdce posuzoval zejména z informací, které si sám opatřil a ověřil ze zdrojů nezávislých na žalované bankovní registry, nebankovní registry, SOLUS, insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí). Vzhledem k tomu, že se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze informacemi ověřovanými z registrů výše uvedených, aniž by si vyžádal např. měsíční výpisy z účtu žalovaného, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařil v době před schválením úvěru, nemohl mít proto právní předchůdce žalobkyně vůbec obraz toho, zda žalovaný měl reálně na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. V zákaznické kartě žalovaný uvedl příjem 13.840 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje ve výši 2.500 Kč. Tuto částku považuje soud za zjevně podhodnocenou, přesto z tohoto údaje právní předchůdce žalobkyně vycházel. Z těchto důvodů taktéž soud pokládá smlouvu za nepl