15 C 17/2022-24 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 10.260 Kč a 7.510 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smluv o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 24. 7. 2017 a [číslo] ze dne 27. 2. 2017 („ smlouvy o úvěru“). První smlouvou v pořadí právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 6.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 180 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkového poplatku ve výši 4.440 Kč, sestávajících z poplatku ve výši 1.200 Kč, úroku ve výši 840 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.400 Kč. Žalovaný podle žalobkyně uhradil 180 Kč. Druhou smlouvou v pořadí právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 7.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 210 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkového poplatku ve výši 5.180 Kč, sestávajících z poplatku ve výši 1.400 Kč, úroku ve výši 980 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.800 Kč. Žalovaný podle žalobkyně uhradil 4.670 Kč. Právní předchůdce žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 postoupil pohledávky na žalobkyni. 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. 3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek § 115a o.s.ř. 4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne 24. 7. 2017 [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 6.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 180 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkového poplatku ve výši 4.440 Kč, sestávajících z poplatku ve výši 1.200 Kč, úroku ve výši 840 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.400 Kč. B) Smlouvou o úvěru ze dne 27. 2. 2017 právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 7.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 210 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkového poplatku ve výši 5.180 Kč, sestávajících z poplatku ve výši 1.400 Kč, úroku ve výši 980 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.800 Kč. C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně touto smlouvou postoupil pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení na žalobkyni. D) Soud přihlédl k tvrzením, jež jsou v neprospěch žalobkyně, že žalovaný podle žalobkyně uhradil 180 Kč v případě první smlouvy o úvěru, žalovaný podle žalobkyně uhradil 4.670 Kč v případě druhé smlouvy o úvěru. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 30. 6. 2017, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku. Podle § 2390 občanského zákoníku smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny smlouvy ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému spotřebitelské úvěry ve výši 6.000 Kč a 7.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto úvěry splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvami, a to včetně celkového poplatku. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnil, žalovaný uhradil celkem částku 180 Kč a 4.670 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. 7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistin. Další ujednání smluv o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává). 9. Soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmí