17 C 53/2022-19 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 8.239 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o půjčce ze dne 31. 12. 2015 [číslo] která byla uzavřena se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), přičemž pohledávka za žalovanou přešla na [právnická osoba], [IČO] v důsledku fúze sloučením k 30. 9. 2016 Smlouvou o postoupení pohledávky z 6. 12. 2019 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. 2. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. 3. Soud dospěl ke skutkovému závěru: A) Smlouvou o půjčce ze dne 31. 12. 2015 [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 9.000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit ve formě 58 týdenních splátek po 274 Kč včetně poplatku ve výši 6.892 Kč (1.800 Kč poplatek za administrativní činnost, 1.260 Kč úrok, 3.600 Kč poplatek za hotovostní inkaso splátek), RPSN byla vyjádřena jako 75,72 %. Dále se žalovaná zavázala zaplatit poplatek za životní pojištění 232 Kč. Pro případ prodlení měl úvěrující právo na úhradu celého dluhu najednou. B) Z Karty zákazníka vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. Žalovaná předložila občanský průkaz, uvedla, že je nájemcem, že má již spotřebitelský úvěr i jinde, že je majitelem motorového vozidla. Žalovaná měla v péči jedno nezaopatřené dítě (narozené 2013). Žalovaná byla na rodičovské dovolené s příjmy 11.450 Kč měsíčně a 7.000 Kč měsíčně jako státní podporou (příjmy byly telefonicky ověřeny). Její náklady činily 7.000 Kč na bydlení, 7.000 Kč jako náklady na domácnost, 1.377 Kč měsíčně jako splátky půjčky, 200 Kč měsíčně jako náklady na telefon. K ověření byly předloženy doklady o příjmech, nájemní smlouva a výměr státní podpory. C) Z oznámení o postoupení pohledávky z 6. 12. 2019 a z výpisu z obchodního rejstříku ohledně právního předchůdce žalobkyně soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena. Z podacího lístku z 7. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalované oznámení o postoupení pohledávky. Smlouva o postoupení pohledávky a její příloha nebyly soudem, u kterého byla podána žaloba procesnímu soudu postoupeny (a aplikace [příjmení] nebyla zpřístupněna); protože z ostatních důkazů vyplývalo právo žalobkyně na přisouzené plnění na základě smlouvy, soud rozhodl podle těchto důkazů. D) Předžalobní upomínkou z 7. 5. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby (s výzvou k plnění do 14. 5. 2020). E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně (dokládaným výpisem z plateb žalované), že žalovaná uhradila celkem částku 7.653 Kč. 4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 6. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 4. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 31. 12. 2015 uzavřena smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované finanční prostředky ve výši 9.000 Kč a žalovaná se zavázala tyto úvěr splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvami, a to včetně smluvního úroku a poplatků. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila a uhradila pouze částku 7.653 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku (s přihlédnutím k § 1882 odst. 1 občanského zákoníku); právní předchůdce žalobkyně zanikl s přechodem práv a povinností na nástupce dle čl 17 odst. 2 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001, o statutu evropské společnosti (SE) 7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o smluvním úroku a poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. 8. Nejprve se soud zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnosti podle § 9 z. č. 145/2010 Sb. Z karty zákazníka vyplývá, že podmínky pro vrácení poskytnutého úvěru byly zkoumány dostatečně (a smlouva v tomto ohledu netrpí deficitem). 9. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) Národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 11. Nejprve soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 12. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může výrazně převyš