12 C 184/2023-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 24.884 Kč, která představuje dluh z úvěru v původní výši 19.000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 15.542 Kč v souvislosti s poskytnutím úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 19. 11. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla částku 19.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu se souhrnným poplatkem v souvislosti s poskytnutím úvěru ve výši 15.542 Kč v 60 týdenních splátkách po 576 Kč počínaje 7. dnem od podpisu smlouvy. Žalovaný však splácel dluh nepravidelně a zaplatil tak pouze částku 9.658 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 19. 11. 2021 a smluvních podmínek smlouvy o úvěru soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 19.000 Kč a závazek žalovaného tuto včetně souhrnného poplatku 15.572 Kč (v žalobě uvedena částka 15.542 Kč) v souvislosti s poskytnutím půjčky vrátit v 60 týdenních splátkách po 575,70 Kč počínaje 7. dnem od podpisu smlouvy. 5. Z formuláře žalobkyně obsahujícího standardní informace o úvěru soud zjistil, že vypočetla RPSN ve výši 212,77 % a obchodní úrok ve výši 70,89 % p.a. 6. Z dopisu žalobkyně bez data soud zjistil, že vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě dluhu do 13. 1. 2023. 7. Vzhledem ke skutečnosti, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění učiněná soudem z důkazů shora uvedených neodporují, odkazuje soud na tato dílčí zjištění jako na závěr o skutkovém stavu ve věci samé. 8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 12. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru zápůjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, RPSN dle smlouvy činí 212,77 %, úrok z úvěru činí 70,89 % p.a. (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). Soud podotýká, že shodný právní závěr učinil v rámci odvolacího řízení v jiné věci se stejnou žalobkyní a obdobným skutkovým základem Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 14.3.2018, č.j. 25 Co 38/2018-40 a celé řadě dalších rozhodnutí. 13. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by práva na poplatek za poskytnutí půjčky, smluvní pokutu za prodlení a poplatek na prodloužení splatnosti nemohla požívat právní ochrany. 14. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 09.06.2023, č. j. 12 C 184/2023-8, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala. Soud proto pokládá smlouvu i z tohoto důvodu za neplatnou, neboť žalobkyně neunesla i přes výzvu a poučení soudu povinnost tvrzení a důkazu, že postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. 15. Žalovanému se dostalo plnění ve výši 19.000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinen poskytnuté plnění vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Žalovaný zaplatil na splátkách částku 9.658 Kč, tudíž je povinen zaplatit zbývající část jistiny úvěru ve výši 9.342 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 1. 2023 dle ust. § 1970 o. z. v návaznosti na termín splatnosti uvedený v předžalobní výzvě. Ostatní plnění (souhrnný poplatek) žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto v této části soud žalobu zamítl. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal dle poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci (62 % úspěch, 38 % neúspěch) žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 24 % představující částku 239 Kč (24 % ze zaplaceného soudního poplatku).