15 C 371/2022-21 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 66.909 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy ze dne 20. 12. 2021 [číslo] Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě 48 měsíčních splátek po 2.928Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně sjednaných poplatků a úroku v celkové výši 140.544 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 5.856 Kč. 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil. Soud proto v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalovaného. 3. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují: A) Smlouvou o úvěru ze dne 20. 12. 2021 [číslo] předsmluvního formuláře a z oznámení o schválení úvěru ze dne 22. 12. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 50.00 Kč, žalovaný měl vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 64,60% ročně (RPSN 87,61 %) ve formě 48 měsíčních splátek po 2.928 Kč splatných do každého 17. dne v měsíci počínaje měsícem lednem 2022 Celkem měl na poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit částku 140.544 Kč. K zajištění (utvrzení) dluhu žalovaného byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů (bod 6.2. smlouvy), ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů (bod 6.1. smlouvy), ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny úvěru, která vzniká tak, že ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky ze poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se stanou součástí nové jistiny úvěru (bod 6.4. smlouvy). Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 21. 12. 2021 B) Z hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný dosahuje příjmu 27.000 Kč, jeho výdaje představují celkem částku 7.927 Kč, z čehož 3.860 Kč životní minimum, 1.464 Kč splátky žalobkyni a 2.603 Kč náklady na bydlení. Výši příjmu žalovaný doložil potvrzením zaměstnavatele a potvrzením o přijaté platbě.. C) Úvěryschopnost pak žalobkyně prověřila v registru [příjmení] a NRKI bez negativního výsledku. D) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 5.856 Kč. 1. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 30. 6. 2017, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku. Podle § 2390 občanského zákoníku smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji uložil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému spotřebitelský úvěr (zápůjčku) ve výši 50.000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně sjednaných poplatků a úroku v celkové výši 140.544 Kč. Žalovaný své povinnosti plynoucí mu ze smlouvy řádně neplnil, žalobkyni uhradil celkem částku 5.856 Kč. 5. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 6. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 7. Ústavní soud se vyjádřil k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“; z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se