11 C 422/2023-17 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 33 591,69 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný dne 14. 3. 2022 uzavřel s její právní předchůdkyní společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitelka“), smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě mu v hotovosti poskytla částku 15 000 Kč. Žalovaný se společně s jistinou ve výši 15 000 Kč dále zavázal zaplatit úrok v pevné výši 761 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč Celkem se tedy zavázal vrátit 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 14. 5. 2023. Žalovaný podle žalobkyně uhradil toliko , právnická osoba, Kč. Svou pohledávku původní věřitelka postoupila na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Dne 2. 11. 2023 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.3. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru [číslo] předpisem splátek, transakční historií, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023, příslušnou stranou ze seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023, předžalobní výzvou ze dne 1. 11. 2023 včetně dokladu o odeslání ze dne 2. 11. 2023 a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:4. Dne 14. 3. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v den uzavření smlouvy oproti jeho podpisu, které se žalovaný zavázal společně s úrokem a poplatky ve výši 12 888 Kč splácet ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč RPSN činila 272,44 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (z předmětné smlouvy o úvěru). Na základě této smlouvy žalovaný převzal částku ve výši 15 000 Kč a uhradil na ni celkem , právnická osoba, Kč (z transakční historie). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému původní věřitelkou písemně oznámeno dopisem ze dne 15. 8. 2023. Dopisem ze dne 1. 11. 2023 vyzvala žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do 16. 11. 2023, zásilka byla podána na poštu dne 2. 11. 2023.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:6. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle ust. § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.8. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, uhradil toliko částku v celkové výši 2 000 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.16. Žalobkyně má v daném případě nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).17. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).18. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyváž