13 C 183/2023-94 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobce se žalobou ze dne 6. 6. 2023 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalované byla uložena povinnost k zaplacení částky 50.000 Kč s příslušenstvím, skutkově uváděje, že žalobce nastoupil do výkonu trestu dne 23. 10. 2020, při nástupu uvedl, že je vegetarián, následně dne 27. 11. 2020 nastoupil k výkonu trestu do Věznice Ostrov, kdy mu bylo sděleno, že vegetariánská strava se v této věznici neposkytuje. Přes stížnosti na kancelář Veřejného ochránce práv, na Generální ředitelství Vězeňské služby, žalobci nebyla poskytována vegetariánská strava, a to za období do 11. 8. 2021, konkrétně uváděje, jak uvedeno v bodě II. žaloby. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce dovozuje své právo na poskytování vegetariánské stravy z ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, postupem orgánů vězeňské služby došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona 82/1998 Sb., žalobce podal u žalované výzvu k náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, která byla přijata dne 14. 10. 2022, do doby podání žaloby ve věci vyřízena nebyla, nezbylo žalobci než se se svým nárokem obrátit na soud. Do protokolu o jednání dne 14. 12. 2023 žalobce poukázal na možnost posouzení žalovanou vznesení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy, k výzvě soudu dle § 118a odst. 1 o. s. ř. doplnil svá tvrzení ohledně existence mimořádných a zřetelných okolností bránících žalobci v uplatnění nároku na nemajetkovou újmu.2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, vyjádřila se v podání z 14. 7. 2023 tak, že nárok na přiměřené zadostiučinění z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu Vězeňské služby ČR byl u žalované uplatněn dne 13. 10. 2022, žádost byla projednána dne 12. 7. 2023 jako nedůvodná, kdy nebyla shledána existence odpovědnostního titulu z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu, byla vznesena námitka promlčení dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku na nemajetkovou újmu s tím, že žádost o odškodnění byla podána po uplynutí promlčecí doby dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná se rovněž vyjádřila k věcné stránce projednávané věci, uváděje, že žalobce žádal o přiznání vegetariánské stravy, bylo mu sděleno, že z provozních důvodů věznice vegetariánskou stravu nepřipravuje, žádosti žalovaného o přeložení do jiné věznice byly zamítnuty, vegetariánská strava ve Věznici Ostrov začala být poskytována dnem 9. 8. 2021, tj. v rozhodném období Věznice Ostrov vegetariánskou stravu nepřipravovala z provozních důvodů, neměla zákonnou povinnost tuto stravu odsouzeným připravovat, není zde nesprávného úředního postupu ze strany vězeňské služby, konkrétně uváděje, jak uvedeno v podání.3. Na základě provedených důkazů, a to výzvou z 7.10.2022, potvrzením z 14.10.2022, vyřízením stížnosti z 23. 8. 2021, usnesenín Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 12 Nc 2703/2021-49, soud zjistil následující skutkový stav:Dne 7. 10. 2022 učinil žalobce vůči žalované výzvu k náhradě nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, která byla žalované doručena dne 13. 10. 2022. Obsahem výzvy byla žádost žalobce na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, a to z důvodu, že mu od data nástupu do výkonu trestu dne 23. 10. 2020 do 10. 8. 2021 nebyla poskytována vegetariánská strava, ačkoliv o ni opakovaně žádal v době, kdy Věznice Ostrov prokazatelně vegetariánskou stravu vařila, konkrétně uváděje, jak uvedeno ve výzvě. Dle vyřízení stížnosti Generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR z 23. 8. 2021 bylo žalobci mimo jiné sděleno, že kontrolní orgány generálního ředitelství prošetřily stížnost z 21. 6. 2021, neshledaly porušení právních norem, stížnost vyhodnotili jako nedůvodnou. Dle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 12 Nc 2703/2021-49 ze dne 18. 7. 2022, kterým bylo rozhodnuto o návrhu podatele (žalobce) z 8. 7. 2022, byl podateli (žalobci) ustanoven dle § 30 o. s. ř. zástupcem advokát [, tituly před jménem, ] [jméno] [příjmení], a to pro uplatnění nároku na odškodnění újmy vzniklé nesprávným úředním postupem při nezajištění vegetariánské stravy během výkonu trestu odnětí svobody.4. Dle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dověděl o vzniklé nemajetkové újmy, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.5. Dle ustanovení § 609 občanského zákoníku nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plní-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.6. Dle ustanovení § 610 odst. 1 občanského zákoníku k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.7. V souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, na základě skutkového stavu, jak uvedeno shora, shledal soud žalobou uplatněný nárok včetně příslušenství nedůvodným, a to z následujících důvodů:8. Z provedených důkazů se podává, že nárok na náhradu nemajetkové újmy, který je předmětem řízení, byl žalobcem u žalované uplatněn dne 13. 10. 2022, žaloba byla podána dne 6. 6. 2023, předmětem je odškodnění nemajetkové újmy za období 23. 10. 2020 až 10. 8. 2021. Ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb. kombinuje dvě promlčecí lhůty, a to šestiměsíční subjektivní a desetiletou objektivní. K promlčení nároku dojde marným uplynutím jedné z promlčecích lhůt, a to i tehdy, pokud ještě druhá promlčecí lhůta běží. Subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta počíná svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. když se poškozený dozvěděl o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně. V daném případě je tak počátek subjektivní lhůty dán dnem 11. 8. 2021 (nejpozději dnem 23. 8. 2021, kdy byla Generálním ředitelstvím Vězeňské služby vyřízena stížnost žalobce), tj. byla-li žádost o odškodnění nemajetkové újmy u žalované uplatněna dne 13. 10. 2022, stalo se tak po uplynutí této šestiměsíční lhůty. Uplatnila-li žalovaná ve smyslu § 610 občanského zákoníku, za užití § 26 zákona č. 82/1998 Sb., námitku promlčení, lze uzavřít, že žalobcem tvrzené právo na náhradu nemajetkové újmy je promlčeno, neboť lhůta k uplatnění nároku uplynula. Nedůvodnou soud shledal námitku žalobce ohledně uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném případě uplatnění této námitky nelze považovat za zneužití tohoto práva na úkor žalobce, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V žalobcem uváděných skutečnostech (po poučení dle § 118a o. s. ř.) ohledně výkonu trestu odnětí svobody tyto důvody spatřovat nelze, neboť je zřejmé, že žalobce i v době výkonu trestu odnětí svobody komunikoval s orgány vězeňské služby, kanceláří Veřejného ochránce práv, obrátil se na soud s žádostí o ustanovení advokáta, tj. samotný průběh výkonu trestu odnětí svobody nebyl důvodem, který by mu znemožnil včasné uplatnění tvrzeného práva na náhradu nemajetkové újmy. Z hlediska běhu promlčecí lhůty soud nepovažuje za rozhodné skutečnosti zjištěné z usnesení č. j. 12 C 2703/2021-49, neboť je zřejmé, že i žádost o ustanovení zástupce byla podána již v době po uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty, tj. nelze uvažovat o jakémkoliv stavení běhu této promlčecí lhůty. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, závěr ohledně promlčení žalobou uplatněného práva, se soud žalobou uplatněným nárokem věcně nezabýval, tj. neprováděl dokazování (zamítl důkazy) ve vztahu k sporným rozhodným skutečnostem ve smyslu ustanovení § 16 zák. č. 169/1999 Sb., § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.9. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalované, která byla ve věci zcela úspěšnou, žádné náklady řízení nevznikly.10. Výrok III. je odůvodněn ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy u žalobce jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků za řízení.