14 C 297/2024-29 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 95.743,27 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. 145043 ze dne 22. 9. 2022.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.4. Z předsmluvních informací, ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 145043 ze dne 22. 9. 2022 a z potvrzení o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 110.000 Kč, a to tak, že pouze částka ve výši 39.338 Kč měla být vyplacena na účet žalovaného, částka 52.162 Kč měla být vyplacena ve prospěch žalobkyně coby věřitele žalovaného ze smlouvy ze dne 20. 9. 2022 a částku ve výši 18.500 Kč započetla žalobkyně na své náklady na náklady související s vyřizováním úvěru žalované (400 Kč lustrum, 100 Kč expresní vyplacení úvěru, 9.200 Kč administrativní náklady, 6.600 odměna zprostředkovatele, 2.200 Kč náklady na ověření úvěrového případu). Žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 25,55 % v 72 měsíčních splátkách po 4.758 Kč (3.000 Kč splátka úvěru a 1.718 Kč za doplňkové služby PODPORA), celkem se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku 216.000 Kč RPSN činila dle údajů ve smlouvě 39,99 %, ve skutečnosti dle kalkulačka http://kalkulacky.idnes.cz/cr_spotrebitelsky-uver-rpsn.php 61,64 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky bylo v čl V sjednáno právo žalobkyně požadovat účelně vynaložené náklady vzniklé s prodlením, právo na smluvní pokutu ve výši 50 % zůstatku jistiny, právo na poplatek za 1. upomínku ve výši 300 Kč, poplatek za 2. upomínkou 500 Kč a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaný neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku.5. V příloze č. 1 – posouzení úvěruschopnosti bylo uvedeno, že žalovaná má příjem 45.023 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 3.000 Kč, pravidelné finanční závazky 2.569 Kč, sázky 2.315 Kč, má jednorázově splatný úvěr u [anonymizována dvě slova] ve výši 30.000 Kč, v lustraci CEE, AMl, insolvenčním rejstříku je bez záznamů, je svobodný a bez vyživovacích povinností. Údaje uvedené v posouzení nebyly nikterak doloženy s výjimkou výše mzdy. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc červen 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek činil 763,84 Kč, konečný zůstatek 1.451,41 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc červenec 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek činil 1.451,41 Kč, konečný zůstatek 1.424,24 Kč, a to za situace, kdy mu byla [právnická osoba] [anonymizováno] zapůjčena částka 4.000 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc srpen 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek činil 1.424,24 Kč, konečný zůstatek 7.326,17 Kč, a to za situace, kdy mu byla [právnická osoba] [anonymizováno] zapůjčena částka 13.000 Kč.6. Z upomínky ze dne 20. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovaného o úhradu splátky úvěru ve výši 4.758 Kč se splatností 15. 3. 2024, a z upomínky č. 2 ze dne 5. 4. 2024, že upomenula žalovaného opětovně o splátku splatnou dne 15. 3. 2024 s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Do doby prodlení tedy žalovaný uhradil celkem 17 splátek po 4.758 Kč, tedy celkem 80.886 Kč.7. Z předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru ze dne 21. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 5. 10. 2024.8. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském č. 257/2016 (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. V daném případě bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěru ve výši 110.000 Kč a žalovaný se jej zavázal žalobkyni splatit v dohodnutých splátkách včetně úroků. Současně bylo prokázáno, že žalobkyně z částky 110.000 Kč započetla částku 18.500 Kč na úhradu poplatků souvisejících s poskytnutím úvěru a částka 52.162 Kč byla poukázána na úhradu předchozího dluhu žalovaného u žalobkyně dle smlouvy uzavřené zhruba před dvěma dny - dne 20. 9. 2022. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku), a proto bylo nutné smlouvu posoudit z hlediska ochrany spotřebitele. Dále soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.16. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž