16 C 219/2024-18 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 136 969,97 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 10. 2020, č. , hodnota, (dále jen „spotřebitelský úvěr“), na základě které žalobkyně žalované poskytla částku ve výši 220 000 Kč a žalovaná se zavázala částku vrátit v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 4 062 Kč spolu s úrokem ve výši 9,77 %, při RPSN 10,5 %. Při ověření úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovanou a dále z metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta.2. Žalobkyně pro úhradu žalované dne 20. 6. 2024 ve výši 4 000 Kč vzala žalobu částečně zpět pro částku 2 984,65 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 015,35 Kč, úrok ve výši 9,77 % ročně z částky 2 945,65 Kč od 21. 6. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 984,65 Kč ode dne 21. 6. 2024 do zaplacení.3. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.4. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.5. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti: Smlouvou o úvěru ze dne 1. 10. 2020, č. 1010000893, jejíž nedílnou součástí jsou Úvěrové podmínky platné od 1. 11. 2019 (dále jen ÚP), má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 220 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku ve formě 72 měsíčních splátek splatných vyjma první splátky vždy do 15 dne daného měsíce po 4 062 Kč včetně smluvního úroku ve výši 9,77 %. Pro případ prodlení byla žalobkyně oprávněna účtovat podle článku 6.3 ÚP smluvní pokutu ve výši 500 Kč při pozdní úhradě splátky a dále v případě zesplatnění podle článku 5.2 ÚP a následného prodlení s úhradou dluhu ve stanovené době také jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 % z nezaplacené jistiny, úroků a úhrady za pojištění. Žalovaná splátky řádně nesplácela, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila a dopisem ze dne 22. 11. 2023, podaným k poštovní přepravě dne 23. 11. 2023, vyzvala žalovanou ke splacení celého úvěru ve výši 141 286,89 Kč ve lhůtě 14 dnů od zesplatnění. Žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila, až dne 20. 6. 2024. Předžalobní upomínkou ze dne 1. 10. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby stanovila lhůtu k úhradě dlužné částky 144 473,34 Kč do 11. 1. 2024. Ke dni podání žaloby proto žalobkyně nárokovala částku ve výši 136 969,97 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 135 330,97 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 039 Kč. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila do podání žaloby částku 139 407 Kč a po podání žaloby částku 4 000 Kč.6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.8. V dané věci žalobkyně v rámci prověření úvěruschopnosti žalované vycházela z informací, že se jedná o vdovu důchodového věku (ke dni sjednání smlouvy 70 let) s příjmem 14 300 Kč, která bydlí ve vlastním bytě/domě spolu s dalšími osobami, které mají příjem 43 300 Kč a měsíční výdaje domácnosti činí 12 000 Kč. V rámci hodnocení úvěruschopnosti žalobkyně hodnotila žalovanou prostřednictvím Metodiky posouzení úvěruschopnosti, kdy vyšla co do obvyklých výdajů z životního minima ve výši 3 860 Kč a zohlednila splátky žalované hrazené jiným společnostem zjištěné v databázi NRKI ve výši 4 083 Kč a HC ve výši 1 600 Kč. Došla k závěru, že při splátce 4 062 Kč jsou u žalované zbývající prostředky ve výši 695 Kč. Dále hodnotila situaci žalované z pohledu domácnosti, kde dospěla k závěru, že je zde zbývající použitelný příjem ve výši 44 000 Kč. Jako podstatné uvádí to, že žalovaná byla schopna úvěr v době od 11/2020 do 8/2023 hradit a z toho dovozuje její celkovou pozitivní úvěruschopnost. Žalobkyně ani na výzvu soudu nedoložila žádné další listiny nebo více již nerozvinula svá tvrzení ohledně dalších poznatků stran posouzení úvěruschopnosti žalované. Nebylo možné proto ověřit, jaký byl příjem žalované (zda tvrzená výše odpovídá skutečnosti) a osob žijících ve společné domácnosti. Žalobkyně se spokojila s výpočtem výdajů žalobkyně z pohledu zákonného minima (3 860 Kč jednotlivce a 2 924 Kč normativních nákladů na bydlení). Nijak blíže se nezajímala o reálné výdaje žalované, kdy s ohledem na její vyšší věk lze mimo běžných výdajů dále očekávat i zvýšené výdaje spojené se zdravotním stavem žalované (výdaje za léky a dopravu na potřebná lékařská ošetření). Žalobkyně se dále nezabývala ani identifikací osob žijících ve společné domácnosti, ověřením jejich příjmů, zjištění jejich úvěrové historie, celkově jejich obvyklých výdajů vynakládaných na dosažení tvrzených příjmů a výdajů na jejich běžný život.9. Z listiny nazvané jako „Výpis čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaná dne 2. 10. 2020 čerpala částku 220 000 Kč, a ačkoliv splátky měly být hrazeny do 15 dne v kalendářním měsíci, prováděla žalovaná úhrady zcela běžně až po sjednaném termínu. Již s devátou splátkou se ocitla v prodlení tak, že žalobkyně vůči žalované nárokovala náklady na vymáhání ve výši 100 Kč, kdy tato situace se opakovala (celkem takto žalobkyně po žalované žádala částku 4 000 Kč a dále opakovaně využila možnosti uplatnění smluvní pokuty, a to do výše 1 961 Kč). Uvedené zjištění tak není v souladu s tvrzením žalobkyně, že žalovaná byla schopna úvěr v době od 11/2020 do 8/2023 hradit a nad to soud žalobkyni odkazuje na Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22, kde se v bodu 37 uvádí, že porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní. Z uvedeného plyne, že i kdyby žalovaná zcela svému závazku dostála a plnila řádně a včas, ke zhojení nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti tím nedojde.10. K dalším tvrzení žalobkyně nutno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1316/2024: „11. Protože § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. obsahově odpovídá § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů lze pro posouzení úvěruschopnosti žalované použít i dosavadní judikaturu.“. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 25. 7. 2018, pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. A konečně v rozsudku ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíč