16 C 38/2024-10 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 40 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 4. 2023. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 40 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit v 72 měsíčních splátkách ve výši 1 730 Kč. Žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho.Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.2. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 4. 2023 bylo zjištěno, že na jejím základě a po tvrzeném posouzení úvěruschopnosti žalované (průměrný příjem ze zaměstnání 22 778 Kč, závazky z mikroúvěrů, bez záznamu v evidencích) se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, a to tak, že pouze částka ve výši 11 136 Kč měla být vyplacena na účet žalované, částka 20 864 Kč měla být vyplacena ve prospěch žalobkyně coby věřitele žalované ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 18. 4. 2023 poté, co by žalovaná prokazatelně písemně předložila žalobkyni veškerou dokumentaci, potřebnou k úhradě smlouvy č. , adresa, ze dne 18. 4. 2023 a částku ve výši 8 000 Kč započetla žalobkyně na své náklady v souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti žalované. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v 72 měsíčních splátkách po 1 049 Kč a dále se zavázala platit měsíčně částku 681 Kč za doplňkové služby PODPORA; celkem tedy měla žalobkyni platit částku 1 730 Kč měsíčně., právnická osoba, potvrzení o vyplacení úvěru a výpisů z internetového bankovnictví bylo zjištěno, že žalované byla dne 24. 4. 2023 na účet uhrazena částka 11 136 Kč a částka 20 864 Kč byla téhož dne poukázána na úhradu spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 4. 2023.4. Z výzvy k úhradě ze dne 22 5. 2023 a 5. 6. 2023, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné splátky, splatné dne 15. 5. 2023 a současně vyzvala žalovanou k úhradě nákladů za upomínku (v případě první upomínky se jednalo o částku 500 Kč a v případě druhé upomínky se jednalo o částku 750 Kč).5. Z výzvy k úhradě ze dne 21. 10. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně zesplatnila úvěr a vyzvala žalovanou k úhradě částky 46 000 Kč nejpozději do 3. 12. 2023.6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.7. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.8. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran § 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku).9. V daném případě se žalované dostalo fakticky plnění ze dvou v rozmezí 6 dnů uzavřených úvěrových smluv (ze smlouvy uzavřené dne 18. 4. 2023 pod číslem smlouvy 149857 je tvrzen závazek žalované ve výši 20 864 Kč a z předmětné smlouvy závazek 40 000 Kč). Žalobkyně dle svého tvrzení zkoumala úvěruschopnost žalované, podle názoru soudu však byla zjištěná úvěruschopnost žalované v rozporu se zkoumanými podklady, když při jejím přezkoumávání v předmětné věci se nijak nezabývala právě závazkem sjednaným dne 18. 4. 2023 zatěžujícím žalovanou. Také nebyly žalobkyní ověřeny pravidelné měsíční výdaje žalované, když vyjma úhrady pravidelných finančních závazků ve výši 4 937 Kč (splátka úvěru) bylo zjištěno pouze, že žalovaná na nákladech za bydlení vynakládá pravidelně částku 4 300 Kč a je zde předpoklad finanční rezervy žalované ve výši 11 811 Kč z jejího příjmu ve výši 22 778 Kč. Žalobkyně vůbec neověřovala způsob bydlení (zda se jedná o výlučné vlastnictví obydlí nebo na základě nájemní smlouvy, atp.), ani to zda se na úhradě bydlení nepodílejí další osoby a zda je částka 4 300 Kč formě bydlení žalované skutečně odpovídající. Již z uvedených hledisek má soud za to, že je smlouva neplatná podle zákona o spotřebitelském úvěru.10. Soud dále zohlednil také blízkou časovou souvislost obou smluv o úvěru i jejich propojenost (když závazek z první ze smluv měl být o šest dnů později uhrazen smlouvou následující) pro výpočet RPSN, která činí 135,29 % (žalované skutečně poskytnutá částka 11 136 Kč a částka co měla být vyplacena na předchozí závazek 20 864 Kč, již se žalovaný zavázal splácet v 72 splátkách po 1 730 Kč při poplatku za vyřizování úvěru). Za nepřiměřené považuje soud dále požadované náklady na zkoumání úvěruschopnosti žalované, a to zvláště v situaci, když byla tato úvěruschopnost přezkoumávána v případě druhé smlouvy po šesti dnech. Přezkoumávaná smlouva je značně nepřehledná, a jako taková je ve spotřebitelských vztazích nepřijatelná: např. „fakultativní“ smlouva o podporách byla zařazena jako příloha 2 smlouvy, aniž by z textu smlouvy a přílohy bylo na první pohled patrné, že nejsou obligatorní částí smlouvy (zjištění jejich fakultativního charakteru žádalo pročtení textu – formulace nadto není úplně jednoznačná (v rozporu s § 1813 věta druhá občanského zákoníku) – viz čl. VII. smlouvy a dále body 1.3, 1. 4, 2.3 přílohy č. 2 a teprve za touto přílohou zařazená žádost o zřízení služby Podpora). I když z návrhu úvěrové smlouvy plyne možnost úprav smlouvy (na návrh úvěrované), při rozsahu zaslaného textu (včetně metodiky a vysvětlivek k vyhodnocení úvěruschopnosti spotřebitele) je pro spotřebitele nemyslitelné, aby v přiměřené době (