17 C 1/2024-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 27.000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 19. 10. 2020, na základě které právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 31.000 Kč. Poskytnutý úvěr měl žalovaný vrátit ve formě 21 měsíčních splátek po 3.279 Kč (poslední splátka 3.262 Kč) spolu s úrokem 29.887 Kč, poplatkem za zpracování 1.500 Kč, poplatkem za komfortní a flexibilní splácení 6.455 Kč. Žalovaný uhradil na úvěr částku 4.000 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 na žalobkyni. Žalobkyně uplatňovala pouze částku zůstatku jistiny (po zohlednění zaplacené částky) a úrok z prodlení. 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. 3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují: A) Žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného a zjištěné údaje zaznamenala do zákaznické karty / žádosti o spotřebitelský úvěr z 19. 10. 2020. Žalovaný žil s rodiči, byl svobodný, se základním vzděláním. Žalovaný podle svého prohlášení neměl kreditní kartu, neměl zápůjčku u jiné společnosti a neměl bankovní účet. Žalovaný byl zaměstnán s příjmem 27.624 Kč a jeho výdaje byly splátky u právního předchůdce žalobkyně 1.744 Kč měsíčně a další výdaje činily 7.000 Kč měsíčně. Informace od žalovaného nebyly (podle obsahu zákaznické karty) právním předchůdce žalobkyně ověřovány. B) Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 10. 2020 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému v hotovosti zápůjčku ve výši 31.000 Kč k úhradě zůstatku smlouvy o zápůjčce u poskytovatele úvěru ve výši 523 Kč a dále částka 30.477 Kč měla být poskytnuta žalovanému. Účastníci sjednali úrok, částku za zpracování a částky za doplňkové služby splácení (vizte výše) a splácení dluhu (vizte výše): celkem měla být zaplacena částka 68.842 Kč; s volbou doplňkových služeb bylo spojeno vyplacení zápůjčky v hotovosti při podpisu smlouvy: zápůjčka byla s ohledem na tuto volbu žalovanému vyplacena. Jako úroková sazba byla uvedena sazba 86 %, RPSN 13 754 %. Ve smluvních podmínkách byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za upomínku 300 Kč, poplatek za mimosoudní vymáhání 1.000 Kč a právo žalobkyně na zesplatnění úvěru v případě prodlení s částkou ve výši trojnásobku měsíční splátky. C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 a oznámením o postoupení pohledávky z 16. 12. 2022 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni (dopis s oznámením o postoupení byl odeslán žalovanému 13. 1. 2023 poštou, podle podacího lístku). D) Předžalobní upomínkou ze dne 1. 6. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, a to ve lhůtě do 16. 6. 2023 (podle podacího lístku byl dopis odeslán 2. 6. 2023). E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil na dluh částku 4.000 Kč. Uvedená informace vyplývala též z tabulky umoření. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 7. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnsoti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 8. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 9. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 19. 10. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému finanční prostředky ve výši 31.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal dluh splácet splátkami stanovenými ve smlouvě, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěru. Žalovaný své povinnosti řádně neplnil a uhradil pouze 4.000 Kč. Pohledávka, jež byla předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. 10. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, aniž by však informace od žalovaného ověřovala ve smyslu § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. I když žalovaný čerpal v předcházející době úvěr u žalobkyně, nelze podle názoru soudu bez dalšího rezignovat na ověření informací od žalovaného. Již z tohoto důvodu (nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti právním předchůdcem žalobkyně) soud považuje smlouvu o zápůjčce za neplatnou. 11. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení (zůstatku) jistiny dluhu. Soud však zkoumal i další ujednání smlouvy o poplatcích v souvislosti s poskytnutím a splácením zápůjčky a o poplatcích a smluvní pokutě v návaznosti na prodlení žalovaného z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 12. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 13. Nejprve soud zvažoval, zda smlouvy o zápůjčce jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pok