17 C 173/2023-23 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).2. Předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 14.290 Kč s příslušenstvím, následně pak po částečném zastavení řízení (usnesením z 5. 1. 2024, č.j. 17 C 173/2023-20) 10.000 Kč s příslušenstvím na základě poskytnutí částky 10.000 Kč podle úvěrové smlouvy mezi [právnická osoba], [IČO], dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“, a žalovanou s tím, že pohledávka (nevrácená jistina) byla na žalobkyni prostřednictvím [právnická osoba] [IČO] (na kterou byla převedena smlouvou z 2. 8. 2023) postoupena smlouvou o postoupení pohledávky z 4. 8. 2023. Žalobkyně tvrdila zkoumání úvěruschopnosti žalované, aniž by výsledek tohoto zkoumání byl z nějakého důkazu zřejmý.3. Soud dospěl ke skutkovému závěru: Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne 10. 2. 2022 částku 10.000 Kč na základě úvěrové smlouvy č. E1421/357885 (uzavřené na dálku prostřednictvím webových stránek www.creditgo.cz); žalobkyně v této souvislosti přes poučení soudu důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalované (před uzavřením smlouvy). Žalovaná měla poskytnutou částku vrátit do 12. 3. 2022 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 1.997,06 Kč a úroku 295,89 Kč v případě řádného splácení (RPSN 1 132,58 %) a 3.994,11 Kč a 295,89 Kč v případě překročení doby splatnosti (RPSN 7 595,30 %); smlouva odkazovala na Sazebník, byla sjednána smluvní pokuta 0,1% denně z dlužné částky do zaplacení (poplatek za prodloužení splatnosti činil 660 Kč na 5 dnů, poplatek za odeslání upomínky 500 Kč, náklady na přípravu podkladů pro inkasní agenturu 1.500 Kč, náklady na vymáhání prostřednictvím inkasní agentury , právnická osoba, Kč a inspektorský výjezd 500 - 1.300 Kč). Dodatkem ke smlouvě z 8. 4. 2022 došlo k prodloužení splatnosti do 8. 5. 2022 s tím, že do 8. 5. 2022 měla být vrácena částka 14.290 Kč (RPSN 3 784,63 %) a dále žalovaná měla jako podmínku prodloužení splatnosti uhradit do tří dnů částku 4.290 Kč (zda došlo k úhradě této částky žalovanou, nebylo s ohledem na pasivitu žalované zřejmé). Podle smlouvy o postoupení pohledávek z 2. 8. 2023 postoupil právní předchůdce pohledávku v částce 2.652,43 Kč na [právnická osoba] Smlouvou o postoupení pohledávek z 4. 8. 2023 byla pohledávka postoupena dále na žalobkyni Žalobkyně tvrdila zkoumání úvěruschopnosti žalované (lustrace v dlužnických registrech a zkoumání poměrů žalované), aniž by toto zkoumání bylo zřejmé z označených (předložených) důkazů. Žalobkyně vyzývala žalovanou dopisem z 19. 8. 2023 (odeslaným téhož dne poštou) o dobrovolné splnění dluhu ve lhůtě 3 dnů od doručení dopisu.4. Soud dospěl k právnímu závěru: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 cit. zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.7. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.8. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru (a její dodatek) ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 10.000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splatit do 12. 3. 2022, popř. do 8. 5. 2022, a to včetně poplatku. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, ničeho neuhradila. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízen0,í, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.9. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Posuzování úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy a další ujednání smlouvy o poplatku za poskytnutí zápůjček musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal podle svých tvrzení úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. Žalobkyně však ke svým tvrzením neoznačila žádné důkazy (ať již šlo o lustrace v úvěrových registrech, nebo zkoumání poměrů žalované). Protože v řízení nebylo zkoumání úvěruschopnosti žalované prokázáno, nemohl z něho soud v řízení vycházet. V souladu s posouzením důsledků porušení povinností věřitelem při zkoumání úvěruschopnosti v rozsudku Soudního dvora (EU – druhého senátu) z 5. března 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK soud posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou již z tohoto důvodu (§ 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku).10. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).11. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).12. Dále tedy soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepří